Uprostřed hlubokých lesů, polonahý výrostek ozbrojený jen nožem skolí jelena a za pohledů svých pěti mladších sourozenců sní jeho játra. Syrová, samozřejmě. Tímto rituálem překročil práh dospělosti. Nic tak...
Slovo „retro“ v nás většinou spouští bezpečný reflex nostalgie. Představujeme si dobu, kdy svět měl jasnější obrysy, auta připomínala umělecká díla na kolech a hudba měla duši, kterou dnes v digitálním šumu marně hledáme. Je snadné propadnout iluzi, že tehdy bylo „všechno v pořádku“. Jenže ten sluneční jas minulých dekád vrhal i velmi dlouhé a velmi temné stíny. Film Zelená kniha je přesně o tom – o kráse, která bolí, a o pořádcích, u kterých je jedině dobře, že skončily v propadlišti dějin.
Nový rok. Noc byla plná petard, ráno plné ticha. Ale víte, že ty největší světelné symfonie u nás psal člověk, který tvořil československý art-rock? Oldřich Veselý totiž nebyl jen legendou Synkop; byl to právě on, kdo dokázal hudebně zarámovat i brněnské ohňostroje. Proto pokaždé, když s prvním lednem utichne silvestrovské veselí, vrací se nám vzpomínka právě na něj – a na hudbu, která v sobě nese mnohem víc než jen prchavý záblesk na obloze.
Flashdance (1983) je film tak průzračně jednoduchý, že ho můžete shrnout do jedné věty: svářečka přes den, tanečnice v noci, sny o baletní škole, do toho romantika s šéfem a pár existenčních dramat. A přesto – nebo možná právě proto – se stal kultem. O ději není třeba ztrácet slova. Tohle není film pro scenáristické nadšence, ale pro milovníky estetiky osmdesátek. Vizuál je nasáklý kouřem, potem a neonovou září, jako kdyby MTV natočila reklamu na sílu snů.
Rocková hudba druhé poloviny šedesátých a sedmdesátých let připomíná složitou chemickou reakci, v níž se prvky různých žánrů neustále mísily, rozkládaly, mutovaly a vytvářely nové sloučeniny. Co začalo jako bouřlivá exploze rock’n’rollu a beatové hudby, se postupně rozvětvilo do fascinujícího spektra stylů. Každý z nich měl své osobité ingredience a nezaměnitelný zvuk. Jaké tedy byly hlavní složky této hudební laboratoře?
Některé filmy se žánrově nevejdou do žádné škatulky – a Butch Cassidy a Sundance Kid (1969) je jedním z nich. Trochu western, trochu gangsterka, trochu drama a díky vtipným dialogům i trochu komedie. Jasně, prostředí Divokého západu a volně interpretovaná historická předloha Cassidyho gangu „Wild Bunch“ z něj dělají western. Ale ve skutečnosti by tenhle příběh nejspíš stejně dobře fungoval i v Chicagu roku 1900. Ať už loupíte v bankách na koni nebo v buřince, když to děláte se stylem, publikum vám odpustí ledacos.
Když se v roce 1969 z kalifornského Berkeley ozval do světa gospelový refrén „Oh Happy Day“, málokdo tušil, že právě začíná nová kapitola duchovní hudby. Edwin Hawkins Singers, pod vedením skladatele, klavíristy a sbormistra Edwina Hawkinse, nejenže přepsali pravidla gospelu, ale přiblížili jeho poselství masám s takovou silou, že se jejich tvorba stala součástí popové DNA. A to bez kompromisů v duchovním obsahu.
Když se řekne Chick Corea, zasvěcení okamžitě vědí – génius kláves, mistr improvizace a chlapík, který si jazz osahal snad ze všech stran. Elektrický jazz-rock, akustické trio, latinské vlivy, avantgarda… Nic pro něj nebylo tabu. Od 60. let až do svého odchodu v roce 2021 byl jednou z klíčových postav jazzu a jeho hra inspirovala generace muzikantů.
Všichni mluví o tom, jak rock převzal jazzovou svobodu. Ale v 70. letech se pár jazzmanů rozhodlo udělat přesný opak: vzít si zpátky groove, decibely a elektriku. A vzniklo něco, co se jmenovalo Weather Report. Když jste jejich první desku pustili rodičům, mysleli si, že rádio ruší bouřka. A když jste jim pustili Heavy Weather, začali se ptát, jestli to ještě je jazz, nebo už disco pro hudebníky s doktorátem.
Když se řekne blues, většině z nás se vybaví jméno B. B. King. Tento legendární kytarista a zpěvák se stal synonymem pro blues a jeho vliv na hudební scénu je nepopiratelný. Pojďme se podívat na jeho život a kariéru, které byly stejně fascinující jako jeho hudba.
Patsy Cline nepatřila mezi zpěvačky, které by se spokojily s tím, co už fungovalo. Její hlas nebyl jen dalším sladkým sopránem country scény – byl syrový, sytý a nesl v sobě emoce, které dokázaly přenést bolest i naději přímo k posluchači. Málokdo ve své době zpíval country tak, aby to oslovilo nejen fanoušky tohoto žánru, ale i milovníky popu nebo rockabilly. Patsy Cline to zvládla a otevřela tím dveře dalším generacím zpěvaček.
