Z hudební historie známe kapely, které se rodily z kamarádství. Dokonalým protipólem jsou Eagles – kapela, která vznikla z inzerátu, z řemesla a z ambice dělat věci pořádně. Možná právě proto jejich hudba tak zvláštně dobře zestárla. Nezní jako manifest mládí, ale jako kronika života.
Všichni ty písničky známe od ohňů, z rádií nebo z vánočních playlistů. Zpívali je Michal Tučný, František Nedvěd nebo Karel Zich. Přesto jméno jejich autora, kanadského písničkáře Gordona Lightfoota, zůstává pro mnohé neznámé. Přitom nebýt jeho, české folkové a country nebe by bylo o poznání chudší.
Když se řekne Willie Nelson, většina lidí si vybaví buď country, nebo trávu. A v obou případech mají pravdu. Ale než začnete přepínat s tím, že „tohle není můj šálek bourbonu“, dejte tomu vousáčovi šanci. Protože Willie není jen další kytarista v klobouku – je to chlap, co přepsal pravidla nashvillské fabriky a místo navoněného popu servíroval muziku s duší. Balil ji do ušmudlaných melodií, hraných na vlastní nástroj jménem Trigger (který by dneska v muzeu byl pečlivě střeženým exponátem), a přitom nikdy nepřestal znít jako někdo, kdo vás pozve na verandu, ne na recepci.
Byly doby, kdy slovo Porta neznamenalo jen festival. Znamenalo komunitu. Znamenalo životní styl. A pro tisíce mladých lidí představovalo něco, co se v tehdejším Československu hledalo jen těžko: prostor ke svobodnému vyjádření – alespoň tak svobodnému, jak to režim dovolil. A to z ní dělalo něco mnohem většího než obyčejnou přehlídku písničkářů a kapel.
7duben
By Gorupdebesanez - Own work, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=31038363
Dokázal být zároveň mystikem i svůdníkem, zenovým žákem i věčným pochybovačem. V polovině 90. let vyměnil koncertní pódia za tichý buddhistický klášter, kde meditoval, ukláněl se svému učiteli a vařil polévku pro mnichy. Jenže Cohen prostě nedokázal nebýt básníkem: i když měl mlčet, psal verše. Když měl meditovat, v hlavě mu zněly melodie. A tak se po letech vrátil s novými písněmi – ještě temnějšími, ještě moudřejšími. Ať už byl v životě čímkoliv, především byl jedním z nejhlubších písničkářů 20. století. Jeho hudba je jako starý kabát: těžká, ale když si ji obléknete, už ji nechcete sundat. Ačkoli ho mnozí označují za „depresivního“, jeho tvorba není jen o melancholii – je o kráse, víře, sexu a hledání smyslu uprostřed chaosu.
Když se řekne Kenny Rogers, většina lidí si představí charismatického barda s bílou hřívou, který v 70. a 80. letech kraloval hitparádám s country baladami o osamělých hráčích a osudových ženách. Ale Rogersova hudební cesta byla mnohem barvitější – začínal jako rockový (a dokonce psychedelický!) muzikant, než zjistil, že country publikum je vděčnější a hitparády přístupnější, když se přizpůsobíte většinovému vkusu.
Country/Folk: Kde se setkávají příběhy i hudební kořeny
Když se na americkém venkově mísily tóny lidových písní, blues a evropských melodií, vznikly žánry, který spojoval příběhy a emoce napříč generacemi. Country a folk (se všemi možnými variantami) se staly hudebními styly, které v sobě nesly nejen tradici, ale i touhu po svobodě a opravdovosti.
A co na to svět? Oba žánry se rychle staly mezinárodně uznávanými hudebními styly. Jejich původ v americkém venkově, ovlivněném evropskými hudebními tradicemi přistěhovalců, jim dodal autentičnost, která oslovila posluchače po celém světě. Jednoduché harmonické struktury a srozumitelné texty přispěly k jejich popularitě a umožnily snadné adaptace v různých kulturách. Tyto žánry tak spojily staré světové melodie s novým americkým duchem, čímž vznikl jedinečný hudební fenomén.
Od dob, kdy Johnny Cash a Bob Dylan položili základy moderního country a folku, se tyto žánry neustále vyvíjely, nechaly se ovlivňovat jinými styly i soundem , ale jejich jádro zůstává stejné – vyprávění příběhů, které rezonují s posluchači napříč generacemi.