Zatímco v divadelním umění jsou kostýmy a masky základem řemesla, populární hudba v tomhle ohledu dlouho držela civilní tvář. Zlom přišel až se jménem Arthur Brown. I když se před ním objevovaly různé výstřelky, on byl první, kdo z vizuálu udělal pohlcující performance. Když v roce 1968 vylezl na pódium s hořící helmou a hřímal: „I am the God of Hellfire!“, odpálil vizuální lavinu.
Redakce Retrovibes Kdyby Michel Granger nikdy nenamaloval nic jiného než Oxygène (La Terre), stejně by měl splněno. Ve chvíli, kdy si tenhle obraz lebky schované v planetě Zemi vyhlédl Jean-Michel Jarre pro své album, bylo rozhodnuto: z obrazu se stal symbol, ze symbolu značka.
Redakce Retrovibes V dějinách hudebního designu existují obrazy, které přerostly svůj původní účel. Fotografie Paula Simonona, jak v roce 1979 na pódiu newyorského Palladia tříští svou basovou kytaru, je jedním z nich. Dnes ji známe především jako obal alba London Calling skupiny The Clash. Je citována, reinterpretována a analyzována jako vizuální definice punku. Jenže ten snímek nevznikl jako konceptuální grafický projekt. Vznikl jako moment. A právě v tom spočívá síla tvorby britské fotografky Pennie Smith.
Redakce Retrovibes Představte si grafika, který navrhl přes 500 nejikoničtějších jazzových obalů historie, ale sám jazz v podstatě nesnášel. Reid Miles, dvorní designér labelu Blue Note, měl raději klasickou hudbu. Možná právě proto dokázal jazzovou nespoutanost zkrotit do geniálního minimalismu, který dodnes kopíruje celý svět.
Redakce Retrovibes Říká se, že hudbu tvoří tóny, ale každý, kdo někdy v rukou držel vinylovou desku, ví, že to není úplná pravda. Hudba má i svou hmatatelnou a vizuální podobu. Je to ten moment, kdy v obchodě listujete v regálech a najednou se zastavíte, protože vás "něco" praští do očí. Ještě jste neslyšeli ani takt, ale už víte, jestli vás čeká cesta do vesmíru, temná deprese, nebo nespoutaná jízda.
Hudbu zpravidla vnímáme ušima. Ale dřív než se dotkne jehla drážky nebo než klikneme na „play“, stane se ještě něco jiného: začne mluvit obraz.
Obaly alb byly po desetiletí vstupní branou do hudebních světů. Vymýšlely náladu, slibovaly zážitek, někdy lhaly, jindy říkaly víc než samotné desky. Od surrealistických vizí studia Hipgnosis přes fantastické krajiny Rogera Deana až po zdánlivě jednoduché obálky, které se časem ukázaly být geniální – tohle všechno je grafický design, který formoval způsob, jakým hudbu vnímáme.
V téhle rubrice se budeme dívat pomalu a se zaujetím. Budeme rozebírat slavné obaly i opomíjené detaily, hledat souvislosti mezi obrazem a zvukem a připomínat dobu, kdy deska nebyla jen nosič, ale artefakt.
Protože některé desky si pamatujeme podle písní.
A některé podle obalu – i kdybychom je nikdy neslyšeli.
