Některé hudební revoluce začínají v honosných studiích. Jiné v zakouřených klubech. A pak existují i takové, které se zrodí… v kuchyni mezi sporákem a dřezem. Příběh alba Oxygène a jednoho riskujícího fanfaróna je přesně ten poslední případ.
Máte pojem world music spojený s jihoafrickými mbaqanga a isicathamiya? Nebo vám učarovala indická rága a tála? Andské flétny? Alžírský raï? A co takhle něco bližšího, něco tak notoricky známého, že v tom žádnou exotiku nevidíme? Ano, řeč je o Bulharsku.
Pokud vám Jean-Michel Jarre připadá chladný a technicistický, tak jste asi nikdy neslyšeli Kraftwerk. Jarre je proti nim vybuchující sopka emocí. Kraftwerk jsou ti pánové, co vynalezli cihlu. Ano, bez té cihly by nikdo nepostavil katedrálu taneční hudby, ale ruku na srdce – dívat se dvě hodiny na cihlu je prostě nuda.
Někdy kariéra slavného muzikanta narazí na zvláštní paradox. Čím víc talentu má, tím víc si svět začne myslet, že už řekl všechno podstatné. Přesně to se stalo Paulu Simonovi na začátku osmdesátých let.
