Zatímco zbytek kapely slyšel „úspěch“, Eric slyšel „zradu“. For Your Love byl podle něj příliš uhlazený, příliš popový a hlavně příliš vzdálený blues, které tehdy považoval za jedinou legitimní hudbu na planetě. Když se při nahrávání ve studiu objevil Brian Auger a skladba dostala svůj charakteristický cembalový zvuk, Claptonovi definitivně bouchly saze.

Výsledek? V den vydání singlu Eric Clapton prostě odešel z kapely. Nechal za sebou slávu, peníze i místo v jedné z nejžhavějších britských kapel a zamířil „do neznáma“. Z pohledu manažera čiré šílenství. Z pohledu bluesového puristy akt nejvyšší integrity. Paradoxně tím Yardbirds vlastně pomohl. Na své místo doporučil kamaráda Jimmyho Page. Ten sice nabídku odmítl a doporučil Jeffa Becka, ale výsledek známe: jedna kapela, tři kytarové legendy – a všechno kvůli Claptonově tvrdohlavosti.

Bluesový detektiv

Jak Eric Clapton našel Roberta Johnsona

Zatímco Británie šílela po Beatles, Eric Clapton se choval jako bluesový archeolog. V době, kdy jméno Robert Johnson znalo jen pár amerických sběratelů, Eric sháněl jeho šelakové desky jako svatý grál. Bílý kluk ze Surrey se snažil rozluštit prstoklad černošského démona z delty Mississippi – toho, co prý upsal duši ďáblu na křižovatce. Clapton Johnsona nekopíroval. On se ho snažil pochopit. Tu úzkost, samotu a syrovost, která z těch nahrávek čišela. A právě proto jeho blues zní tak autenticky – není to americký blues revival, ale britská introverze naroubovaná na černý folklór.

Není náhoda, že se v roce 1965 objevuje na zdi u stanice metra Islington slavný nápis:
„CLAPTON IS GOD.“

Skromnost šla stranou. Mýtus byl na světě.

Za málo peněz hodně blues

John Mayall & Bluesbreakers

Po odchodu z Yardbirds se Clapton uchýlil k Johnu Mayallovi do Bluesbreakers. Za zlomek peněz, zato s maximální svobodou. Konečně mohl hoblovat ty správné dvanáctky a hrát blues bez kompromisů. A právě tady vzniklo jedno z nejzásadnějších alb kytarové historie – Blues Breakers with Eric Clapton, známé jednoduše jako „Beano“.

Jenže ani to se neobešlo bez konfliktu. Zvukař Gus Dudgeon byl zvyklý na kytary, které se ve studiu chovaly slušně. Clapton ale přitáhl kombo Marshall (model 1962, později přezdívaný „Bluesbreaker“) a trval na tom, že ho chce na plný výkon. Žádné kompromisy. Žádné „rozumné“ nastavení. Proč? Protože Eric objevil kouzlo přetížených elektronek. Když se lampy dostanou na limit, začnou komprimovat zvuk a kytara získá zpěvný, táhlý tón s nekonečným sustainem. Tón hustý jako smetana – slavný thick cream tone.

V roce 1966 to byl sonický ekvivalent výbuchu granátu v čajovně.

Vzpoura ve studiu

Jak se z blues stal hard rock

Dudgeon si stěžoval, že mu to „trhá uši i mikrofony“. Clapton mu vzkázal, že buď to nahrají takhle, nebo odchází. Zvukař nakonec rezignoval, posunul mikrofony několik metrů od aparátu a nechal Marshalla řvát. Clapton tehdy nevymyslel jen nový tón. On zrušil pravidla o tom, co je ve studiu „správně“. Definoval, že blues není o notách, ale o tlaku. Skladby jako Steppin’ Out nebo All Your Love se dodnes studují jako svatý grál kytarového zvuku. Eric Clapton chtěl „jen“ hrát blues jako Freddie King – a omylem tím položil základy hard rocku.

Záhada alba s komiksem

Beano jako manifest

A pak je tu obal. Zatímco ostatní členové kapely pózují seriózně, Clapton si znuděně čte komiks The Beano. Ukazuje to tu jeho „mám-všechno-v-paži“ pózu. Zatímco ostatní členové kapely se snažili vypadat seriózně, Eric dával najevo: „Jsem tu kvůli hudbě, ne kvůli vašemu focení.“ Je to vrcholný projev jeho purismu. A zároveň krásná ironie – deska, která změnila dějiny rocku, působí navenek, jako by o to sama vůbec nestála.