Kdyby se hudební kariéra dala měřit rozsahem přežitých žánrů, Etta James by byla maratonská legenda. Zpěvačka, která se narodila jako Jamesetta Hawkins, vstoupila do hudby stylem, který v 50. letech odpovídal jen těm nejodhodlanějším — rovnýma nohama, bez brzdy a ideálně v bandu, který se jmenuje Creolettes. Ano, to byly její začátky: doo-wopový dívčí kvartet, školní uniformy, melodické linky, které by dnes klidně mohly běžet v nějakém Netflix retro seriálu.
A pak přišel Johnny Otis. Producent, kapelník, objevitel a člověk, který tak trochu zfalšoval její věk, aby ji vůbec mohl nahrát. Výsledkem bylo "Roll with Me, Henry" — hit, který ji vyšvihl na mapu R&B způsobem, jaký sedmnáctileté holce člověk jen přeje… pokud má žaludek na to, co přijde dál.
Etta totiž nikdy nebyla typem zpěvačky, kterou byste zastrčili do jedné škatulky. V 60. letech flirtovala s rock’n’rollem, vystupovala po boku Chucka Berryho a Raye Charlese, a objevují se i historky o jejím zpívání s Elvisem — ať už v zákulisí, nebo ve studiu. Bez ohledu na to, jak moc chcete těm příběhům věřit, jedno je jisté: Etta uměla otevřít pusu a do mikrofonu poslat emoci, která smetla úplně všechno.
Pak přišla spolupráce s Leonardem Chessem, mužem, který pro blues udělal víc než leckterá učebnice dějepisu — a taky mužem, který se rozhodl, že z Etty bude popová diva. Někdo by řekl, že to byl ambiciózní plán. Jiný, že to byl pokus obléct hurikán do večerní róby. Výsledkem byly velké orchestry, sladké smyčce a balady jako "At Last", které se staly nesmrtelné, i když je mnozí puristi považovali za zbytečně naleštěné. Etta v tom byla skvělá, ale zároveň to nebylo přesně to, co měla v srdci.
Možná i proto se na přelomu 60. a 70. let pustila do stylového útěku: přidala fuzzovou kytaru, drsnější vokály a najednou byla doma ve funku i rocku. Alba jako „Tell Mama“ ukázala, že když chce, umí být stejně syrová a drsná jako jakákoliv chlapská kapela té doby. A že nepotřebuje ani róbu, ani orchestr — stačí jí rytmika, co kope, a prostor, který její hlas neomezuje.
A pak, jako kdyby si až v pozdějších letech dovolila být opravdu sama sebou, se vrátila k R&B a blues, odkud vlastně nikdy neodešla. Desky z jejího pozdního období, včetně nečekaně silného Dreamer z roku 2011, ukázaly zpěvačku, která má otřískané hrany, ale taky obrovskou noblesu. Už žádné přezdobené aranže, jen hlas, který nepotřebuje nic víc než dobrý song. A že jich za život nasbírala.
Etta James byla vždycky víc než jen žánr. Byla všechno, čím chtěla být: doo-wopová holka, popová hvězda, rocková rebelka i bluesová matka, která nakonec našla svůj klid tam, kde to celé začalo. V hudbě, která nevyžaduje pozlátko — jen pravdu. A tu Etta dávala ze všech nejlíp.
