Tahle věta nepochází z tiskové zprávy, ale od Tonyho Viscontiho, producenta Davida Bowieho. A samotný Bowie Zimmermana obdivoval natolik, že se v 60. letech pokoušel získat práva na jeho písně – marně. Zimmerman si vždy šel vlastní cestou.
Narodil se v USA, ale koncem 60. let zemi opustil, aby se vyhnul válce ve Vietnamu. Usadil se v Belgii a z pohledu amerického hudebního průmyslu prakticky zmizel. To však neplatilo pro hudbu. V Belgii a Německu dál systematicky nahrával a koncertoval, jen mimo svět velkých vydavatelství.
Jeho debut Ten Songs (1969) dnes patří ke kultovním deskám žánru. Deset skladeb zbavených všeho nadbytečného. Hlas, kytara a slova, která nestaví metafory pro obdiv, ale používají je jako nástroje k porozumění – sobě, světu a tomu, co se mezitím pokazilo. Je to album, které nestárne – spíš pomalu zraje.
Pozoruhodné je, že skutečné znovuobjevení přišlo až o desítky let později. V roce 2024, ve věku 83 let, vydal Tucker Zimmerman album Dance of Love, na kterém ho doprovází členové kapely Big Thief. Nešlo o nostalgický návrat, ale o tichý triumf: desku, která působí smířeně, křehce a překvapivě současně.
Když dnes posloucháte skladby jako Burial at Sea, slyšíte hlas, který už nemusí nic dokazovat. Není v něm slabost, ale soustředění. Zimmerman nikdy nebyl „slavný“ v běžném smyslu slova, ale dokázal něco vzácnějšího: proměnit melancholii v přesnou, čistou hudbu.
A to je důvod, proč bychom neměli zapomenout.