John Coltrane nebyl jen saxofonista, který hrál rychle, přesně nebo „čistěji než ostatní“. Byl to člověk, který jazzem prorážel strop reality. Jeho hudební vývoj představuje jednu z nejradikálnějších transformací v moderní hudbě — a pokaždé, když jste si mysleli, že už je pryč, zaslechli jste za sebou ozvěnu jeho tónu, jako by vám šeptal: „Ještě dál.“
Coltrane nevyrůstal v pohádce. Vyrůstal v Severní Karolíně, mezi gospelovými sbory a rozhlasovými bigbandy. Nevíme, zda v deseti letech tušil, že jednou přepíše pravidla jazzu — víme ale, že jeho cesta byla spíš výsledkem posedlosti než nějakého osudu. Cvičil do úmoru. <>Hledal a rozebíral harmonické struktury, přehraboval se v tónech, jako by věděl, že někde pod prachem běžných frází leží nový hudební řád.
Milník první: Miles Davis a éra neklidného učení
Když se v polovině 50. let ocitl ve skupině Milese Davise, nebyla to jen šance. Byla to přetrvávající zkouška dospělosti. Davis, muž, který nerozdával komplimenty, dával Coltranovi prostor — ale také ho neustále vyváděl z komfortu. A Coltrane mu to vracel lavinou nápadů.
Jeho frázování se měnilo před očima. Tóny začaly plynout v dlouhých, zdánlivě nekonečných řetězcích — kritici tomu později říkali „sheets of sound“ (zvukové plochy). Jak to mysleli? Tato technika spočívala v extrémně rychlé hře arpeggií a akordických rozkladů, které se překrývaly a vytvářely hustý, polytonální proud. Každý koncert zněl, jako by Coltrane rozepínal prostor a nechával melodii proudit v několika vrstvách najednou.
V Davisově slavné sestavě (tzv. První velký kvintet) se Coltrane naučil, že svoboda není anarchie — a že improvizace není „co mě napadne“. Je to vědomá, promyšlená stavba, poctivá práce stonásobně vyleštěná. Klíčově se zde podílel na formování modálního jazzu (zejména na albu Kind of Blue, 1959), kde se improvizace opírala o škály (módy) namísto složitých akordických postupů.
A pak přišla první exploze.
Milník druhý: Blue Train — album, které ho odrazilo k výšinám
Rok 1957. Coltrane jde do studia jako muž, který právě prošel osobní krizí i profesním restartem. Zavírá se s kapelou do studia a nahrává album, které i po desetiletích působí jako destilace jazzu v jeho nejčistší formě.
Blue Train je paradox.
Na jednu stranu elegantní hard bop s přehlednou bluesovou strukturou, který si pustí i posluchač, kterému „jazz jinak leze na nervy“.
Na druhou stranu je to album, kde se Coltrane poprvé nadechuje ke své velké vizi. V titulní skladbě Blue Train představil svůj unikátní, sytý tón tenorsaxofonu a jasně definoval posun od bebopu k expresivnějšímu hard bopu. Jeho sóla se protahují, čistí, otvírají. Zde už není pouhým sidemanem, ale architektonicky staví hudební celek, což je zřejmé i z jeho vlastních kompozic, jako je rychlá Moment’s Notice.
Pokud někde začíná Coltranova „druhá kapitola“, pak přesně tady.
Milník třetí: A Love Supreme — modlitba, která našla formu v hudbě
Jen velmi málo alb v historii jazzu má tak silnou existenciální váhu jako A Love Supreme (1964).
Je to čtyřdílná suita, která není ani bebop, ani modální jazz, ani free jazz — a přitom je vším z toho. Coltrane v ní shrnul svou duchovní pouť, svoje pády, střízlivění, usilovné hledání smyslu. Nahrál ji jako člověk, který se konečně naučil naslouchat vlastnímu nitru a měl odvahu tuhle intimitu zveřejnit.
Hudebně?
Album je postaveno na jednoduchém, mantrickém motivu o čtyřech tónech (který hraje na začátku Acknowledgement) a zároveň na modálních strukturách, které se rozplývají jako kadidlový kouř, v souzvuku s rytmickou pevností výjimečného klasického Coltrane kvarteta s McCoyem Tynerem (piano) a Elvinem Jonesem (bicí), a saxofonem, který zní jako hlas někoho, kdo se snaží obejmout nedosažitelné. Intenzivní sóla jsou podpořena pedálovým basem a hypnotickými ostinaty. Tato směs modálního jazzu, africké polyrytmiky a spirituální kontemplace definuje jeho umělecký vrchol. Spirituální dílo bez frází o spiritualitě. Čistá pravda.
Coltrane po Coltranovi
Jeho pozdní období bylo divoké, nesmlouvavé, občas těžko stravitelné — zde se plně přiklonil k free jazzu a experimentální hudbě (alba Ascension nebo Om). Opustil tradiční formy a posouval jazyk jazzu až za hranici, kterou někteří odmítali akceptovat. Jeho cílem bylo zkoumat extatické, polyfonické plochy a zvukové textury, které často vyžadovaly od posluchače úplné přenastavení očekávání. To ale není „problém“ v hudbě. To je problém v posluchači, který nebyl připraven.
Coltrane nebyl guru. Nebyl mesiáš.
Byl to člověk, který jazzem hledal světlo. A kdo někdy hledal světlo v temném místě, ví, že cesta často nebývá hezká. Ale stojí za to.
Jak poslouchat Coltranea: Průvodce pro nováčky
Coltraneova hudba klade na posluchače vysoké nároky, zejména jeho pozdní, free jazzové období. Pokud jste zvyklí na předvídatelné melodie a standardní struktury, je dobré začít s postupným objevováním.
- Start s modálním klidem: Začněte s albem Milese Davise Kind of Blue (1959). Coltrane se zde jako sideman drží v modálních strukturách, což je klidnější a přehlednější forma jazzu. Zde uslyšíte jeho tón v čisté, kontrolované formě.
- Přechod k vlastnímu hard bopu: Dalším krokem je Coltraneovo album Blue Train (1957). Je plné pevných, bluesových základů, ale jeho sóla jsou delší a náročnější. Je to most mezi tradičním jazzem a jeho budoucí vizí.
- Duchovní vrchol: Teprve potom se ponořte do A Love Supreme (1964). Nečekejte hitparádu, ale hudební meditaci. Zde si zvyknete na extatické, prodlužované improvizace.
- Až poté free jazz: Ascension nebo Om si nechte na chvíli, kdy budete mít chuť na kompletní rozpad struktury.
Coltranea nelze poslouchat jako pop. Pusťte ho do sluchátek, uvolněte se a nečekejte, co přijde dál. Jen naslouchejte tónu. V tom tónu je ta čistá pravda, kterou po celý život hledal.
