Kdyby bossa nova měla duši, zpívala by hlasem Joãa Gilberta. A kdyby měla srdce, tepalo by v jeho kytaře. Byl to ten typ umělce, který nikdy nepotřeboval křičet, aby zanechal stopu. Stačilo šepnout do mikrofonu a svět ztichl.
Bossa nova? Spíš tichá revoluce.
João Gilberto se narodil roku 1931 v Bahii a hudbou se nakazil asi stejně samozřejmě jako jiní dělnický pot nebo studentská revolta. V padesátých letech se ale z jeho kytary začaly linout zvuky, které vypadaly, jako by zapomněly, že samba má být hlučná. Skladby se zpomalily, zjemnily, staly se pokojovým společníkem namísto karnevalové extáze. Bossa nova byla zrozená.
Gilbertova kytara hrála jako perkuse i harmonie najednou, jakoby se rytmus a melodie rozhodly obejmout. A jeho hlas? Sotva slyšitelný, jemný jako hedvábí ve větru. Přesto čistý, intonačně neomylný, bez jediné křivky navíc.
Z Brazílie do světa: jak vznikl mezinárodní fenomén
Přelomovým momentem byla spolupráce s Antôniem Carlosem Jobimem a textařem Viníciem de Moraesem. Právě tahle trojice dala vzniknout ikonické skladbě "Garota de Ipanema" (The Girl From Ipanema), která s pomocí americké jazzové zpěvačky Astrud Gilberto (v tehdejší době jeho manželky) překročila hranice a stala se globálním hitem.
Album Getz/Gilberto (1964), natočené s americkým saxofonistou Stanem Getzem, je dnes považováno za milník, který spojil latinskoamerickou senzualitu s jazzovou elegancí. Nízko položený hlas Joãa a Getzovo zasněné frázování fungovaly jako dokonalý kontrapunkt.
Minimalismus, který předběhl dobu
Gilberto nebyl showman. Hrál pomalu, mluvil málo, koncerty občas zrušil, když něco nebylo podle jeho akustických standardů. Ale právě tahle posedlost dokonalostí dala jeho hudbě ten hypnotický klid. Jeho pozdější alba jako João Voz e Violão (2000), které produkoval Caetano Veloso, ukazují, že i ve věku 70+ dokáže vyprávět příběhy hlasem, který neztratil nic ze svého čaru.
Když méně znamená všechno
João Gilberto zemřel v roce 2019, ale jeho vliv nezmizel. Učil publikum, že hudba nemusí být hlasitá, aby byla slyšet. V každém decentním akordu, v každém šepotu jeho hlasu je cítit jistotu někoho, kdo mluví s hudbou přímo, bez okras a bez gest.
Byl to minimalista v době maximalismu, tichý revolucionář s kytarou, který naučil svět poslouchat jinak. A za to si zaslouží své místo v pantheonu Retrovibes.