Tam, kde dnes duní basy z reproduktorů, kdysi zněl sborový zpěv doprovázený lyrou a místo laserové show ozařoval tančící davy sluneční jas nad antickými amfiteátry. Festivaly totiž nejsou vynálezem moderního showbyznysu. Jsou naší DNA. Jsou důkazem, že potřeba sdílet rytmus, emoce a příběhy je v nás zakódovaná stejně silně jako potřeba dýchat.

Pojďme se ale pro účely našeho pátrání dohodnout: za festival budeme považovat každou událost, která vykazuje ty správné atributy – má své pevné místo, jasný čas, pestrý program a především komunitu, která se sejde, aby společně prožila něco výjimečného. A pokud na tato měřítka přistoupíme, první zastávkou v naší historii nemůže být nic jiného než Pýthické hry. Konaly se na počest boha Apollóna, syna nejvyššího boha Dia, ochránce života a pořádku, vůdce Múz a boha slunečního jasu. Umělci soutěžili ve zpěvu sólovém i sborovém, ve hře na píšťalu a lyru, ale i v přednesu básní a dramatických představeních. A jen tak pro zajímavost – vítězové nedostávali peníze, ale vavřínový věnec. 

Festival jako rituál i jako vybraná společnost

Pokud se na festivaly podíváme optikou jejich „povahy“, zjistíme, že se za ta staletí vlastně moc nezměnily. Každý dnešní festival má někde v minulosti svého staršího sourozence:

  • Soutěž jako motor pokroku: Stejně jako se v antice bojovalo o vavřínový věnec, i středověk chtěl znát své vítěze. Když princ Rhys ap Gruffudd svolal v roce 1176 na hrad Cardigan své bardy (Eisteddfod), položil základy pro všechny budoucí talentové soutěže. Bylo to uznání, že umění není jen volnočasová aktivita, ale řemeslo, ve kterém lze vyniknout.
  • Od nábožné úcty ke kultu: Existují festivaly, kam se nejezdí „pařit“, ale „vzdávat hold“. Tuhle linku drží už od roku 1715 Three Choirs Festival. Je to fascinující ukázka konzervativního festivalu, který sází na kontinuitu a tradici. Na opačném pólu pak stojí Bayreuth, který pod Wagnerovou taktovkou proměnil festival v téměř náboženskou pouť pro vyvolené. Jsou to akce, které nejsou pro každého – vyžadují znalost, přípravu a určitý společenský status.
  • Lidová slavnost a totální chaos: Jako kontrapunkt k elitním dýchánkům tu vždycky byly akce, které chtěly pohltit celé město a smazat rozdíl mezi umělcem a divákem. Tady kraluje Edinburgh se svým „Fringe“. Je to důkaz, že největší věci často vznikají „na okraji“ (fringe), nekontrolovaně a v ulicích. Je to festival pro lid, kde je programem samotná atmosféra.
  • Monotematický ponor: Někdy nechcete všechno, ale chcete jednu věc v té nejlepší kvalitě. Ať už to byly Händelovy slavnosti v 18. století nebo mnohem později Newport Jazz Festival, tyto akce definovaly žánr. Ukázaly, že festival může být i místem, kde se „píší dějiny“ konkrétního hudebního stylu.

Nesmíme ale zapomínat ani na živelnější podobu festivalů, kde se ušlechtilé umění potkává s prachobyčejným životem. Do naší škatulky totiž právem patří i karnevaly – ať už ty se staletou tradicí v Benátkách, ty explozivní v Riu, nebo jejich novodobé městské varianty, jako je Brasil Fest v Brně. Tady mizí hranice mezi hledištěm a pódiem a divák se stává součástí představení.

A pak jsou tu jarmarky a poutě. Místa, kde se odnepaměti setkávala ekonomika se zábavou. Lidé tam přijeli prodat dobytek nebo nakoupit plátno, ale zůstali kvůli loutkohercům, muzikantům a pocitu sounáležitosti. Právě tady, mezi stánky s perníkem a kupci z dalekých krajů, se rodil ten specifický festivalový ‚cvrkot‘, který dnes cítíme v areálech moderních festivalů u stánků s jídlem a merchem.

Od rituálu k československé realitě

Zatímco ve starověkém Řecku u pýthických her věřili, že hudba očišťuje duši, moderní dějiny ukázaly, že festival může být i mocným symbolem odporu nebo naopak nástrojem kontroly. Když postavíte pódium a pod něj pozvete tisíce lidí, vytvoříte magnetické pole, které žádná moc nemůže ignorovat.

V šedesátých letech se tato energie utrhla ze řetězu po celém světě. Za všechny jmenujme blátivou utopii ve Woodstocku nebo nezvladatelný gigant Isle of Wight. Ale i u nás, za oponou, to začalo vřít mnohem dříve, než se obvykle uvádí. Často tradovaný mýtus, že vše začalo až s festivalem Porta v roce 1967, totiž zapomíná na důležité průkopníky. Už v roce 1965 se v Sokolově konal první ročník Sokolovského dostavníku – skutečně první velké přehlídky folk, country a trampské hudby u nás. Byl to právě Jaroslav Studený a jeho tým, kdo prošlapal cestu a ukázal, že o tento žánr je masový zájem.

Československá festivalová scéna se pak v sedmdesátých a osmdesátých letech rozštěpila na dva paralelní světy. Na jedné straně stála státem organizovaná radost jako nablýskaná Bratislavská lýra nebo politicky angažovaný Sokolov (ironicky ve stejném městě, kde vznikal Dostavník). Na straně druhé se formovaly autentické komunity, které festival vnímaly jako prostor svobody. Ať už to byla ‚putovní‘ Porta, která musela být v roce 1972 právě v Sokolově zachraňována před zrušením, nebo později ‚zakázaný‘ Trutnov, festivaly se staly barometrem nálady ve společnosti.

Takže než se příště vrhnete do moshpitu třeba na Rock for People, zkuste si na vteřinu představit, že stojíte v delfském amfiteátru. Možná místo tógy máte džísku a místo lyry duní baskytara, ale ten pocit, že právě teď a tady tvoříte dějiny svého vlastního kmene, je úplně stejný. Užívejte si to – jste totiž součástí tradice, která je stará jako lidstvo samo.