Je těžké si představit, že něco tak hypnoticky houpavého, co dnes zní jako soundtrack k tropickému drinku s paraplíčkem, bylo původně písní o noční dřině. „Day-O (The Banana Boat Song)“ je dnes synonymem pro pohodové karibské vibrace — jenže pod tou hladinou se skrývá píseň o lidech, kteří celou noc tahali banány do přístavu, a za rozbřesku volali na předáka, že chtějí jít konečně domů.
Harry Belafonte ji v roce 1956 přetavil do nesmrtelného hitu a s úsměvem, který by roztavil i srdce účetního, ji poslal do světa. Jeho hlas zněl měkce, přitom měl v sobě tah — jako kdyby rytmus lodního jeřábu proměnil v něco, co byste si klidně zpívali při tanci. Belafonte tehdy míchal karibské kořeny s newyorskou produkční uhlazeností a výsledkem byla exploze: calypso pop, který se prodával po milionech.
Ale tahle písnička má své vrstvy. Předcházela jí jamajská pracovní píseň, kterou si přístavní dělníci předávali ústně. Byla o rytmu těla, potu a času — aby zůstali synchronizovaní a práce plynula. Když z ní Belafonte udělal hit, kritici si nebyli jistí, jestli jde o exotickou kuriozitu nebo o novou kapitolu americké populární hudby. Ve skutečnosti to bylo obojí. A jako každé dobré popové kouzlo, „Day-O“ se stala maskou — lidé slyšeli úsměv, ale zpívali o únavě.
Je to paradox, který musíte milovat: písnička o noční šichtě, která se stala hymnou letních párty. Calypso se tím dostalo na mapu, Belafonte dostal přezdívku „Mr. Calypso“ a svět popu dostal lekci v tom, jak se i tvrdá realita dá přetavit do rytmu, který nutí pohupovat hlavou.
Na rozdíl od desítek jiných hitů, které při každém novém zpracování mění tvář i DNA, zůstává Banana Boat Song překvapivě věrný sám sobě. Ať už ho zpívá Harry Belafonte, Stan Freberg, nebo svérázný chorál v The Muppet Show, všichni si ponechávají jeho hypnotické tempo a rytmus jako posvátné tabu. A Tim Burton v roce 1988 ve filmu Beetlejuice, nejspíš právě pro svéráznou rytmiku, použil „Day-O“ do scény, která se stala tak ikonickou, že ji dnes zná i generace, která Belafonta nikdy neslyšela. Scéna s „posedlou“ večeří — když se distingovaná společnost proti své vůli roztančí a zpívá „Daylight come and me wan’ go home“ — je přesně ten druh černého humoru, který dělá z Burtona Burtona. A zároveň geniální připomenutí, jak absurdní může být kontrast mezi tím, co slyšíme, a tím, co píseň skutečně znamená.
Takže když dnes někde v supermarketu zaslechnete „Daylight come and me wan' go home“, zkuste si představit místo banánového smoothie ruce, co zvedají těžké trsy ovoce ve vlhku přístavu. A přitom si klidně podupávejte do rytmu — přesně to by si ti chlapi u mola nejspíš přáli.
