BBC píseň nejdřív ochotně použila jako hudební doprovod ke zpravodajství. Fungovalo to dokonale: majestátní start, napjaté ticho, Bowieho hlas. Pak si ale někdo uvědomil drobný detail – „Space Oddity“ není oslavná hymna. Je to příběh o astronautovi, který se ztratí ve vesmíru. A kdyby se tehdy Neil Armstrong a Buzz Aldrin z Měsíce nevrátili, byla by to hudební předtucha té nejhorší možné varianty. Stanice tedy na chvíli znejistěla. Monumentální skladba byla náhle příliš děsivá.
A co je na tom možná nejzajímavější: svět sice slavil technologický triumf, ale David Bowie napsal píseň o samotě.
Bowieho NASA se jmenovala Kubrick
Není to skladba zrozená z fascinace raketovou vědou. Bowieho vesmír měl jiný zdroj – kino. Film 2001: Vesmírná odysea od Stanleyho Kubricka v něm zanechal silný pocit odcizení a existenciální prázdnoty. Nekonečný prostor, minimum slov, člověk proti absolutnímu tichu.
„Space Oddity“ není sci-fi reportáž. Je to balada o izolaci uprostřed technického pokroku. Major Tom nesymbolizuje hrdinu NASA – je to figura moderního člověka, který sedí v „tin can“, dívá se na modrou planetu a postupně se od ní vzdaluje. Ironií je, že v roce 1969 šlo o futuristickou metaforu. Dnes, v době permanentního připojení, působí až nepříjemně aktuálně.
Od folku k vesmírné katedrále
Původní verze skladby, kterou Bowie nahrál se svým tehdejším spoluhráčem Johnem Hutchinsonem, byla mnohem folkovější. Fungovala jako písnička. Teprve producent Gus Dudgeon z ní udělal monument. Do hry vstoupily nástroje, které dnes znějí jako manifest analogové romantiky. Stylophone – malý kapesní nástroj ovládaný kovovým perem – dodal skladbě lehce bzučivý, mimozemský odstín. Mellotron, na který hrál tehdy ještě nenápadný Rick Wakeman (později člen Yes), přinesl lehce „nakřáplé“ smyčce, jež znějí, jako by přicházely z jiného času.
Výsledek? Nejen singl, ale atmosféra. Hudební prostor, ve kterém se dá ztratit. A také první skutečný Bowieho zásah do historie. Do té doby byl vnímán spíš jako talentovaný experimentátor – občas herec, občas pantomim, občas popový provokatér. „Space Oddity“ byla chvíle, kdy se z pokusů stal podpis.
Druhé hlasy Majora Toma
Silné písně mají jednu zvláštní vlastnost: přežijí svého autora a začnou si žít vlastním životem. Jednu z nejpůsobivějších interpretací nabídla Gail Ann Dorsey – Bowieho dlouholetá baskytaristka a vokalistka, která s ním sdílela pódia v jeho pozdním období (a Gail tu píseň s Bowiem zpívala i na jeho posledních turné, kdy už oba věděli, že se čas krátí). Ve společné verzi s francouzským hudebníkem -M- je aranžmá minimalistické, téměř odstrojené. Dorseyin hlas nepůsobí jako pocta ani jako cover pro efekt. Je to dialog s písní, kterou měla roky pod kůží. Tam, kde Bowie držel odstup a lehkou ironii, přináší ona emoci bez bariér. Najednou nejde o kosmickou metaforu – ale o křehkost.
Píseň, která si počkala na vlastní orbitu
Ale máme tady i paradox, který by v roce 1969 zněl jako sci-fi samo o sobě. V roce 2013 skladbu nazpíval kanadský astronaut Chris Hadfield přímo na palubě Mezinárodní vesmírné stanice. Metafora se potkala s realitou. Hadfieldova verze se objevila na albu Space Sessions: Songs From a Tin Can a Bowie ji označil za mimořádně dojemnou. Zatímco BBC se kdysi obávala temné symboliky, o čtyři dekády později zní „Space Oddity“ přímo z oběžné dráhy jako pocta lidské zvědavosti.
A co železná opona?
Zkuste malý hudební experiment. Pusťte si „Space Oddity“ v čase kolem 1:54. A pak si přehrajte refrén „Zmrzlináře“ od Marsyas. Ta melodická příbuznost je přinejmenším pozoruhodná. Zatímco Major Tom sleduje modrou planetu z kosmu, český Zmrzlinář zavírá svůj krám v pražských ulicích. Dva odlišné světy, ale podobná melancholie. Náhoda? Inspirace? Nebo jen důkaz, že silné melodie si najdou cestu i přes železnou oponu?
„Space Oddity“ přežila kosmické závody, technologické revoluce i samotného Bowieho. Možná proto, že není o raketách. Je o člověku. A ten se – bez ohledu na pokrok – občas cítí stejně malý jako tečka na obloze.
