Sociální síť na čtyřech kolech

Lucas nás vrací do světa, který ještě netuší, že za rohem čekají Beatles, Vietnam a definitivní konec iluzí. Celý film se odehrává v onom magickém meziprostoru mezi západem a východem slunce, u Melova bistra a na nekonečných okruzích kalifornského „cruisingu“.

Tahle na první pohled absurdní činnost – ježdění autem pořád dokola bez cíle – byla ve skutečnosti sociální sítí své doby. Auto tu není rekvizita, je to váš avatar. Váš profilový obrázek, váš status. Motor musel mít ten správný zvuk a chrom se musel lesknout v záři neonů. Kdo měl lepší káru a víc vyleštěný lak, ten ovládal noc. Lucas to chápe dokonale: v tomhle světě se identita neměří slovy, ale tvarem blatníků.

Wolfman Jack: Hlas, který drží svět pohromadě

Pokud má tenhle film hlavního hrdinu, není to Curt ani John. Je to Wolfman Jack. Tajemný hlas z éteru, který se line nocí, chrčí z každého tranzistoráku a propojuje všechny ty roztříštěné příběhy do jednoho celku.

Jeho rozhlasová show funguje jako neviditelný tep noci. Díky němu působí film spíš jako vizuální doprovod k rádiovému vysílání než jako klasické vyprávění. Písničky od Buddyho Hollyho, The Platters nebo Dela Shannona tady nekomentují emoce, ony je vytváří. Lucas nestříhal scény podle dialogů, ale podle rytmu skladeb. Každá píseň je časová kapsle – jakmile zazní, víte přesně, kde jste. Nejen geograficky, ale i mentálně.

Poslední noc nevinnosti

To, co dává American Graffiti jeho sílu, není jen touha po „starých dobrých časech“. Je to fascinace dobou, která ještě nevěděla, co ji čeká. Kennedy ještě žije a svět se tváří, že jeho základy jsou pevné jako podvozek Fordu Deuce Coupé.

Ráno ale přijde realita. Když se na konci objeví ty stručné titulky s osudy postav, je to jako studená sprcha. Najednou si uvědomíte, že jste se celou noc smáli s klukama, kteří za pár let skončí v rýžovém poli ve Vietnamu nebo v pojišťovně v jiném státě. A v tu chvíli vám dojde, proč nás tohle retro tak magnetizuje. Je to bezpečný přístav předtím, než se všechno pokazilo.

Je skoro neuvěřitelné si uvědomit, že tenhle intimní, „přízemní“ film natočil stejný člověk, který o pár let později stvořil vesmírnou operu Star Wars. Ale možná právě v tom jukeboxu, na parkovišti a nočních silnicích Modesta, zůstalo to nejupřímnější z George Lucase. Není to velký příběh. Je to jen dokonalý antropologický výzkum jedné noci těsně předtím, než se svět přepnul do úplně jiné, mnohem drsnější tóniny.