Bezstarostná jízda: když rock naboural Hollywood

Rocková revoluce aneb proč to byl takový šok

Před Easy Riderem měl Hollywood jasno: film = filmová hudba. Orchestr, případně trochu jazzu. Pokud se někde mihnul rock’n’roll (typicky u Elvise), byl to bezpečně zkrocený produkt vyrobený přímo pro ten konkrétní film. Dennis Hopper se na tohle schéma podíval, pokrčil rameny a udělal pravý opak. Prostě vzal písničky, které tehdy hrály v rádiu – Steppenwolf, Jimi Hendrix, The Byrds, The Band – a pustil je do filmu tak, jak byly. Syrové, hlasité, neučesané. Žádný orchestr, žádné kudrlinky. Jen rock z vinylů.

Výsledek?
První velký film, který použil existující rockové hity jako vypravěčský nástroj. Ne jako ozdobu, ale jako základ.

„Born to Be Wild“ jako manifest generace

Úvodní scéna je dnes už legendární: Peter Fonda a Dennis Hopper zahodí hodinky, nastartují choppery – a v tu chvíli zařízne kytara: Get your motor runnin’… Tohle není hudba, která „doprovází obraz“. Tohle je hudba, která ten obraz definuje. Není náhoda, že právě text Born to Be Wild („heavy metal thunder“) bývá označován za jeden z momentů, kdy se termín heavy metal dostal do širšího povědomí. Easy Rider dal svobodě hlas, hlasitost a zkreslení.

Za málo peněz hodně muziky (doslova)

Film vznikl za směšný rozpočet – zhruba 400 000 dolarů. Vydělal ale miliony. Paradox? Soundtrack stál skoro tolik co zbytek filmu.
Licenční poplatky za známé hity byly tehdy pro studia novinkou a producentům z toho vstávaly vlasy hrůzou. Jenže bez té hudby by Easy Rider byl jen pomalý cestovní itinerář dvou chlapů na motorkách. S ní se stal generační výpovědí.

Když se střih podřídí kytaře

Další revoluce proběhla nenápadně – ve střižně. Rytmus filmu se podřizuje hudbě, ne naopak. Obraz reaguje na kytarový riff, ne na dialog. Tenhle přístup v podstatě předpověděl estetiku videoklipů a éru MTV – jen o dobrých deset let dřív.

„Mluví o svobodě, ale svobody se bojí“

V určitém momentu se Easy Rider přestává tvářit jako road movie a stává se mrazivým sociologickým dramatem. Postava George Hansona (skvělý Jack Nicholson) to shrne větou, která je klíčem ke všemu:

Billy a Wyatt nejsou nenáviděni proto, že by někomu ubližovali. Jsou nenáviděni proto, že existují mimo systém. A to je pro lidi uvězněné v hypotékách, stereotypech a očekáváních neodpustitelné. Závist se rychle mění v agresi.

Dlouhé vlasy jako zločin

V roce 1969 byly dlouhé vlasy u chlapa skoro politickým prohlášením. Signál: Nepatřím do vašeho světa. Je fascinující (a smutné), jak univerzální tenhle mechanismus je. Československé „máničky“ to dobře znaly. Ten pohled „poctivých občanů“ v autobuse nebo zájem příslušníků VB měl stejný odstín nenávisti jako pohledy rednecků v Louisianě. Strach z odlišnosti nezná hranice ani režimy.

Banální zlo a konec iluzí

Závěrečná scéna je šokující právě svou bezpříčinností. Žádná velká konfrontace, žádný souboj ideologií. Jen výstřel z jedoucího auta. Banální zlo. Easy Rider tím připomíná, že hippies éra neskončila jen drogami a vnitřním vyhořením. Skončila i proto, že ji společnost jednoduše neunesla.

Hudba v závěru – The Weight od The Band – tomu dodává rozměr tichého requiem. Loučení s ideály šedesátých let, bez patosu, bez vítězů.
(Perlička: Na původním soundtrackovém albu kvůli právům není originální verze The Band, ale cover. Ve filmu však zní originál.)

Detaily, které stojí za povšimnutí

• Jack Nicholson je mostem mezi světy – ani hippie, ani maloměšťák. Právě proto jeho slova zní nejpravdivěji.
• Legendární choppery byly přestavěné bývalé policejní Harleye z aukce. Symbol zákona proměněný v symbol rebelie – lepší metaforu si film ani nemohl přát.
• Soundtrack funguje jako scénář: to, co postavy neřeknou, za ně vykřičí kytary.

Epilog

Bezstarostná jízda definitivně ukončila éru starého Hollywoodu a otevřela dveře mladým, dravým filmařům. Bez ní by možná nebyl nový Hollywood Spielberga, Lucase ani Coppoly.

A bez rockové hudby by Easy Rider nebyl tím, čím je. Jen dalším filmem.
Takhle je to jízda, která skončila pádem – ale změnila směr celé cesty.