Když v roce 2007 vtrhl do kin nízkonákladový irský film Once, publikum bylo dojaté. A dávalo to smysl — autenticita je vzácná komodita a Once se prodával jako její koncentrovaná podoba. Malý film, malý příběh, malí lidé — a mezi nimi něco, čemu se pak roky říkalo „nezaměnitelná chemie“.
Ten ‚malý‘ rozměr má mimochodem přesná čísla: rozpočet 150 tisíc eur a pouhých 17 natáčecích dní. Kameraman Tim Fleming to celé snímal na dvě digitální kamery Sony HVR-Z1, často přes ulici a na dlouhá skla, aby si náhodní kolemjdoucí v Dublinu ani nevšimli, že se točí film. Právě tenhle zrnitý, nestabilní digitál z roku 2007, snímaný jen v přirozeném světle pouličních lamp a bytů, paradoxně vytvořil vizuální ekvivalent k Hansardově hudbě. Nedokonalost se stala stylem.
Jenže kdybychom od práce Glenna Hansarda a Markéty Irglové odšroubovali hudbu, nezůstalo by toho moc. Místy amatérské herectví, dialogy, které občas připomínají volitelný předmět „konverzace pro začátečníky“, a příběh, který by se vešel na formát A6. Once zabodoval hlavně proto, že hudba fungovala víc než dobře. A protože tahle dvojice v té době disponovala něčím, co se nedá vyrobit ve studiu: syrovou, téměř plaše působící opravdovostí.
A tady se dostáváme ke soundtracku — tomu, co z Once udělalo fenomén.
Soundtrack: když hudba vytáhne film na ramena
Album Once má v sobě několik momentů, které obstojí i dnes. Hansard na vrcholu své „rozervané“ fáze — hlas, který zní jako vyždímaný plášť po irském lijáku, ale pořád drží. A Irglová, která v té době přinášela kontrast: jemnost, něhu, odstín, který se často označuje za „křehkost“, i když to někdy znamená „příliš opatrné“.
Písně z filmu mají jeden háček:
Pozlátko autenticity mizí, když je posloucháš bez obrazu.
Po pár skladbách začneš cítit, že Hansard je pořád skvělý, ale Irglová si tu a tam bere víc prostoru, než je dramaturgicky zdrávo. Technicky bezchybný hlas, barva čistá jako horská voda — a přesto drobná stagnace. Něco jako pohled na krásnou řeku v momentě, kdy si uvědomíš, že se vlastně skoro nehýbe.
Zatímco Hansard neustále experimentuje s otevřeným laděním (často Open E), které nutí kytaru rezonovat v plných harmonických řadách, Irglová zůstává v bezpečí klavírní klasiky. Její doprovody často stojí na prostých arpeggiích v základním obratu, s minimem rytmických synkop. Je to technicky čisté, ale harmonicky statické – levá ruka často jen drží základní tón (pedálový tón), zatímco pravá kolem něj tká stále stejné melodické ozdoby.
A přesto to celé pořád drží pohromadě. Proč?
Protože tehdy šla hudba ruku v ruce s příběhem. A člověk odpouští jiné věci, když pořád slyší „Falling Slowly“ (která mimochodem proměnila hezkých pár nominací: Academy Awards, Critics Choice Awards, Florida Film Critics Circle Awards, Los Angeles Film Critics Association Awards).
Forward: návrat, který se chce tvářit jako nový začátek
Letos se Hansard a Irglová znovu sešli a natočili album Forward. Název slibuje pohyb vpřed — otázka je, kdo z nich se skutečně hýbe.
Hansard je v nejlepší formě od dob Rhythm and Repose. Zpívá, jako by měl na duši více kilometrů než na tachometru jejich dodávky. Dokáže ze tří akordů udělat bránu do jiného světa, protože je to zpěvák, kterému věříte každou slabiku. Jeho písně mají pulz. A život. A neklid.
Irglová…
Irglová má techniku, o které by si mohla většina folkových zpěvaček nechat zdát. Intonace, frázování, klid v hlasu. Jenže právě ten klid je problém. Když písni chybí dynamická páteř, její vokál ji nezachrání — spíš ji uloží do hedvábného papíru, kde se dusí.
Její sólové tracky mají vzdušnou eleganci, ale ne tah. Ne motor. Je v nich poezie, ale není v nich proud.
A posluchač to pozná. Někdy už po první minutě.
Výjimky, které bolí tím, jak jsou dobré
Na Forward je skladba, u které si člověk řekne: „Takhle to má znít.“
„Great Weight“. Tak odlišná od ostatních tracků, že vás zaručeně vytrhne z pospávání. Hudebně tu Hansard opouští irské útesy a brodí se americkými bažinami. Skladba stojí na těžkém, synkopovaném swamp-bluesovém groovu, který jako by vypadl z pohřebního průvodu v New Orleans.
Zapomeňte na folkové vybrnkávání. Hansard tu sice svírá mandolínu, ale ta v mixu funguje čistě perkusivně – jen jako rytmický ‚šraml‘ na pozadí. Sonické těžiště leží jinde: v nečekaném dialogu baryton saxofonu s houslemi. Právě tahle interakce – kdy hluboké, chraplavé tóny saxofonu odpovídají na naléhavé linky smyčců – dává skladbě tu správnou temnou váhu.
A pak je tu závěrečná „Hundred Words“ — výrazná, krásně vystavěná, silná. Ale zároveň trochu jako stín vlastní historie. Je nemožné ji neposlouchat a nemyslet u toho: Aha, takže nové „Falling Slowly“?
Ne, není to kopie. Ale je to ozvěna — a ozvěny žijí hlavně díky tomu, co zaznělo dřív.
Konec, který není koncem
Once byl zázrak v lahvi — a kapky zázraku bývají příliš prchavé na to, aby se daly znovu destilovat. Forward je krásné album. Upřímné. Vypracované. Jenže není to přelom. Je to spíš pohled dvou lidí, kteří už vědí, že magie se nevrací na lusknutí prstů.
