A právě v tom je jeho největší trik. Diváka nejdřív ukolébá dokonale stylizovanou sitcomovou nostalgií, aby ho bez varování vtáhl do mnohem temnějšího, sociálně ostrého dramatu. Barva tu není efektní hračka – je to nebezpečný virus, který narušuje řád.

Život podle scénáře

V Pleasantvillu neexistuje nic, co by nebylo předem napsané. Táta přichází domů a automaticky volá „Honey, I’m home!“. Máma je přirozeným rozšířením kuchyňské linky. Hasiči neznají oheň – jen zachraňují kočky ze stromů, protože přesně to se v sitcomech dělá. A nikdo nikdy nepotřeboval záchod. Protože o takových věcech se v padesátkové televizi nemluvilo.

Svět je krásný a bezpečný právě proto, že v něm nelze zabloudit. Místní výuka zeměpisu učí, že za městem nic není. A když se hlavní hrdina skutečně pokusí odjet, silnice se poslušně stočí a vyplivne ho zpátky na hlavní třídě. Dokonalá metafora uzavřeného systému, který nepřipouští alternativu. Jedním z nejsilnějších motivů jsou knihy s prázdnými stránkami. Dokud lidé necítí potřebu vědět víc, není co číst. Ve chvíli, kdy se v nich probudí zvědavost, se písmena objeví sama – a najednou tu máme Huckleberryho Finna, Toma Sawyera a celý svět za hranicí městečka. Vědění doslova přináší barvu.

Vzpoura proti dokonalosti

Pleasantville je film o tom, že lidskost je nepořádná. Emoce jsou nepředvídatelné, někdy nepohodlné, často bolestivé – ale právě proto skutečné. Barva nepřichází jen s radostí, ale i s odvahou. A s konfliktem. Jakmile se objeví první „barevní“, začne se idyla drolit. Najednou tu máme zákazy, rozdělování, strach z jinakosti. Mrazivý moment s nápisem „No Coloreds Allowed“ funguje jako až brutálně přesná paralela k rasové segregaci amerických padesátých let – i když ve filmu nejde o rasu, ale o schopnost cítit a myslet.

Pleasantville je svět, kde jsou role tak pevně dané, že se o nich nikdy nemluvilo. O to silnější je okamžik, kdy se otec rodiny poprvé v životě vrátí domů do prázdného bytu a zeptá se ticha v kuchyni: „Kde je moje večeře?“
Ta otázka nezní naštvaně. Zní zmateně. Jako by se ptal, proč se slunce dnes rozhodlo nevyjít.

Jednou z nejvýraznějších postav je Bill Johnson v podání Jeffa Danielse. Barman, který celý život mechanicky utíral pult ve stejný čas, a teď najednou neví, co dělat, když se jeho svět rozpadá. Jeho zmatení, stud a pomalé probouzení patří k nejlidštějším momentům filmu.

Krásná ironie? Tobey Maguire na začátku utíká z reálného, šedivého a depresivního konce devadesátých let do zdánlivě ideálního černobílého světa. Aby zjistil, že tahle sterilita je vlastně vězení. Pleasantville tak není jen film o barvách. Je to alegorie o strachu z čehokoliv, co naruší „tradiční pořádek“. O tom, že klid je někdy jen jiná forma umlčení.

Soundtrack: když hudba rozbije porcelán

Hudba v Pleasantville nefunguje jako kulisa. Je to další vypravěč.

Randy Newman: zvuk černobílého bezpečí

Orchestrální hudba Randyho Newmana je hlasem původního Pleasantvillu. Je hladká, uklidňující, lehce nostalgická. Říká: všechno je v pořádku, nikam nechoď, dej si další koláč. Je to hudba, která neklade otázky – a právě proto je tak dokonale svůdná.

Rock’n’roll jako narušitel

Ve chvíli, kdy do tohohle sterilního světa zazní Gene Vincent a „Be-Bop-A-Lula“, je to jako hodit granát do porcelánového obýváku. Ten rytmus je fyzický, provokativní, nebezpečný. Rock’n’roll tu není retro ozdoba – je to nástroj rebelie. Tělo se začne hýbat dřív, než hlava stihne vymyslet výmluvu.

Miles Davis: barva mezi notami

Naprosto klíčový moment přichází s Milesem Davisem a skladbou „So What“ z alba Kind of Blue. To není náhoda ani cool kuriozita. Jazz je tu hudbou svobody. Prostorem mezi notami. Myšlením, které se nevejde do jednoduchých melodií. Když se v Pleasantvillu ozve Miles Davis, je jasné, že se něco zlomilo. Obyvatelé města už jen nepřebírají scénář – začínají improvizovat vlastní život.

Technologie ve službách myšlenky

Paradoxně film o starém sitcomu posunul filmovou technologii do budoucnosti. Pleasantville byl prvním hollywoodským snímkem, který prošel kompletním digitálním procesem (digital intermediate). Aby mohli v jednom záběru kombinovat černobílé a barevné postavy, musel být celý film digitálně zpracován a znovu převeden na filmový pás. V roce 1998 to byl technologický průlom – a zároveň důkaz, že forma tu slouží obsahu, ne naopak.