Steven Spielberg měl za sebou blockbustery, rodinné trháky i dobrodružné série, ale Schindlerův seznam je jiná liga. Tříapůlhodinový, syrový opus, který vám nedá vydechnout — film, který vás ne„ztiší“, nýbrž pohltí a sevře, a ještě dlouho po závěrečných titulcích se z něj pořád nemůžete vymanit. Místy sice vykoukne typická spielbergovská exaltovanost, ale v drtivé většině jde o nekompromisní, neodvádějící pohled na temnou kapitolu dějin, podaný s takovou intenzitou, že divák prostě nemá kam uhnout.
Liam Neeson představuje Oskara Schindlera nikoli jako hrdinu, ale jako hráče, který vstoupí do války s myšlenkou výdělku — a teprve konfrontace s realitou mu začne postupně ohlodávat pancíř cynického byznysmena. Je to Schindler zidealizovaný? Ano. Ale Neeson ho hraje s natolik civilní lidskostí, že mu tu vnitřní proměnu uvěříte. V ostrém kontrastu stojí Ben Kingsley jako tichý, analytický Stern — muž, který dělá správné věci tiše, zatímco Schindler je dělá efektně. A pak Ralph Fiennes coby Amon Göth: portrét zla tak chladného a všedního, až je to nepříjemné. Není karikaturou — je děsivý právě tím, jak samozřejmě působí.
Janusz Kamiński a jeho kamera dělají z černobílé stylizace něco víc než estetiku. Nejde o retrofiltr, ale o způsob, jak divákovi sebrat pohodlí — záběry vypadají jako archivní dokument, který se rozhodl vstát ze spánku a mluvit. A ano, dívka v červeném kabátku… jediný barevný akcent ve filmu, který funguje nikoli jako trik, ale jako výkřik.
Hudba: když housle nejsou ozdobou, ale ranou
John Williams za svůj soundtrack získal Oscara a není se co divit — jeho hudba tady není pozlátko ani emocionální manipulace, ale srdeční tep celého filmu. Williams dělá věc, kterou umí jen on: i když používá velký orchestr, výsledek je intimní, zranitelný a především hluboce lidský. A slavné houslové sólo Itzhaka Perlmana dodává každému motivu křehkost, která se skoro bojí nadechnout.
A pak jsou tu skladby, které vyčnívají nejen svou emocí, ale i významem:
-
Oyf’n Pripetshok / Nacht Aktion – Zpěv dětského sboru v jidiš, jemný a tichý, následovaný orchestralní temnotou. Jeden z nejkontrastnějších momentů celého soundtracku; připomíná, že v tomhle příběhu nejsou žádné bezpečné odstíny šedi.
-
Auschwitz–Birkenau – Williams tady ubral všechen melodický komfort. Minimalistický motiv, který se zvedá a znovu propadá, jako by se sám snažil unést tíhu toho, co pojmenovává. Není to hudba „na poslech“, je to hudba na unesení.
-
Yerushalaim Shel Zahav – Tradiční hebrejská píseň v úpravě, která drží v sobě vše: smutek, vzpomínku, návrat i křehkou naději. Ve filmu funguje jako tiše vyslovené „ještě jsme tady“.
Williamsův soundtrack není typický „retrovibesový objev", ale je to jeden z těch výjimečných případů, kdy hudba neslouží obrazu — ona ho kotví v realitě.
