V době, kdy muzika často křičí, bliká a střílí basy do hrudníku jako laserová show na techno rave, je docela osvěžující připomenout si éru, kdy zpěvák potřeboval jen hlas, oblek a mikrofon. Žádné ohně, žádné konfety, žádné dvacetimetrové LED obrazovky. Jen muž, jehož zpěv klouže, jako by po horkém toastu stékalo máslo.
Vítejte ve světě croonerů.
Co je vlastně crooner?
Crooner není „pán, co hezky zpívá“. Crooner je pán, co šepotem do mikrofonu rozbrečí i chlapa, který jinak pláče jen u faktur za energie.
Crooning je zrozen z technologie. Je to styl, který se objevil, až když elektrický mikrofon (přibližně 20. léta 20. století) poprvé umožnil zpívat potichu a přitom hlasem zaplnit sál. Tihle elegáni toho využili naplno: místo operního fortissima začali ševelit, vrnět a hladit melodie, jako by je znali jen oni a vy.
A ženské publikum? To padalo jako kuželky.
Králové hladkého vokálu
Franc Sinatra je samozřejmě Crooner Zero, muž, který dal světu „My Way“ a životní styl plný kouře a elegance.
Decca Records kdysi odmítla Elvise s tím, že „guitar music is on the way out“ — ale Sinatru by tehdy neodmítli ani za nic. Ten by jim zazpíval oznámení o insolvenci a oni by si žádali přídavek.
Bing Crosby? Ten zněl jako učebnicový klid, člověk, který vás uklidní i při oznámení, že vám ujela poslední tramvaj.
Nat King Cole? Hedvábí. Čisté hedvábí. Kdybyste jeho hlasem přikryli postel, spalo by se vám lépe než s ortopedickým polštářem.
A pak jsou tu Perry Como, Dean Martin a další gentlemani, kteří zpívali s energií člověka, co má spoustu času, žádné dluhy a ideální pokojovou teplotu.
„Méně je víc. A když to zpíváš dobře, víc ani nepotřebuješ.“
Tihle chlapi neměli autotune, jen intonaci. Nepotřebovali beatdropy, měli frázi. A jejich písně pořád fungují — jako hudební ekvivalent kvalitní whisky, která nevyjde z módy, i kdyby se celý svět nalil vodkou z diskontu.
A pak je tu samozřejmě i ta věc s elegancí. Oblek. Kravata. Kapesníček.
V době, kdy jsou koncerty někdy spíš módní přehlídka sportovního prádla, je pohled na croonera tak trochu guilty pleasure. Jako když si tajně pustíte film z roku 1958 a zjistíte, že ten starý svět měl i něco do sebe.
Moderní pokračovatelé (kterým to pořád náramně sluší)
Kdo si myslí, že crooning skončil s Rat Packem, podceňuje lidskou touhu být okouzlován.
Dnes tenhle styl žije — jen dostal modernější kabát, slim-fit obleky a samozřejmě i trochu digitálního make-upu. Podstata ale zůstala: šarm, intonace a elegance.
- Michael Bublé — globální šéf croonerů, muž, který si vystačí se třemi akordy a jedním roztomilým úsměvem na celý vánoční repertoár.
- Harry Connick Jr. — elegán s jazzovým DNA a lehkým „New Orleans swaggerem“.
- Gregory Porter — crooning v medové verzi, plus čepice, která už má vlastní fanclub.
- John Legend — jemnější, R&B-čtější, ale crooning tam je, jen se tváří moderně.
A u nás? Tovární prototyp: Jan Smigmator
Ano, Jan Smigmator. Crooner domácí výroby, u kterého máš pocit, že se narodil v obleku a první zvuk, který jako miminko vydal, byla slušně zazpívaná synkopa.
Jeho elegance je tak stabilní, že kdyby spadl z pódia, dopadne v rytmu swingu. Kdyby v Česku existoval katalog „CROONER – BASIC MODEL“, byl by na titulní straně.
Z dalších místních jmen sem klidně patří:
- Ondřej Ruml – když chce, umí crooning velmi přesvědčivě.
- Vojtěch Dyk – spíš showman, ale v melodických jazzových baladách umí být až nepříjemně šarmantní.
Proč nás to pořád baví?
Protože crooning je audio-verze hedvábí.
Je to atmosféra starého hollywoodského baru, kde všechno svítí měkce a nikdo se neptá na nepříjemné věci.
Je to soundtrack k večeru, kdy se nechceš trápit světem — stačí přeladit na pohodlí.
Zkuste to:
