Co se stane, když se americká balada o čtyřech životech dočká české podoby?
Píseň The Highwaymen, kterou proslavilo kvarteto Nelson–Kristofferson–Jennings–Cash, patří k nejpůsobivějším baladám amerického folku. Každou sloku zpívá jiný muž, ale vypravěč je tentýž: duše, která se znovu a znovu rodí v různých dobách. Loupežník, námořník, stavitel přehrady, pilot hvězdoletu — čtyři životy, čtyři tragické konce, a přesto stále stejná věta: „I’m still alive.“
Kouzlo originálu spočívá v jeho střídmosti. Příběhy jsou vyprávěné téměř suše, bez patosu a bez ozdob. Zbojník okrádá a zabíjí, námořník padá z ráhna, dělník končí v čerstvě litém betonu. Všechno je podané tak věcně, až to působí o to silněji. A pak přijde poslední sloka, kde se vypravěč ocitá na palubě hvězdoletu — a celá balada se v jednom okamžiku promění ve tichou úvahu o věčnosti.
Českou verzi Desperát (Tučný–Rytíř–Ryvola–Bobek) napsal Zdeněk Rytíř a je fascinující sledovat, co v ní zůstalo, a co se naopak úplně proměnilo. Z loupežníka udělá desperáta z westernu, ze strohého námořníka mytickou postavu moří a Bludného Holanďana, a z přehrady v Coloradu obecnější dramatickou scénu uprostřed divoké řeky. Celé je to barevnější, emotivnější a víc baladické než originál — takové to typické „rytiřovské“ přibarvení, které z americké balady dělá českou písničku s vlastní duší.
Co ale Rytíř zachovává naprosto přesně, je základní myšlenka: všechno pomine, jen duše pokračuje dál. A tak i český desperát umírá, ale žije. Stavitel končí v betonu, ale zůstává. A pilot hvězdoletu hledí za hranici věčnosti, odkud se možná vrátí jako kapka deště.
Výsledek je krásný v tom, že to není překlad, ale adaptace, která si bere strukturu i poselství, ale vypráví je jazykem a obrazností, které jsou českým uším vlastní. Desperát tak nestojí ve stínu originálu — je to jeho příbuzný, ne jeho kopie. A obě verze spojuje totéž tiché přesvědčení: že příběhy sice končí, ale něco z nás přece jen zůstává.
