Logo, které dýchá
Když se v roce 1972 objevilo na albu Close to the Edge nové logo Yes, bylo jasné, že se děje něco zásadního. Nebyl to nápis. Nebyl to font. Byl to organismus. Zakulacený, prorostlý, skoro živý symbol, který působil, jako by tam byl odjakživa.
Zatímco jiné kapely měly jméno, Yes dostali znak. A ten znak se stal jejich identitou stejně silně jako hudba samotná. Dokonalý příklad toho, že grafika může kapelu definovat lépe než tisíc rozhovorů o inspiracích.
Krajiny, ve kterých chcete zůstat
Deanovy obaly nejsou ilustrace k hudbě. Jsou to místa, kde chcete zůstat déle, než trvá jedna strana desky.
- Fragile (1971)
Uzavřený mikrosvět – malá planeta s jezery, lesy a stopami civilizace, která působí křehce ne proto, že by se rozpadala, ale proto, že je dokonale vyvážená. Stačí jeden zásah a rovnováha je pryč. Dean tady nevytváří apokalypsu, ale varování: svět funguje, jen dokud s ním zacházíme opatrně. - Tales from Topographic Oceans (1973)
Monumentální práce se světlem a hloubkou. Krajina, která nepůsobí fantasticky samoúčelně, ale jako součást většího, prastarého systému. Přesně takového, jaký Yes slyšeli ve své hudbě. - Yessongs (1973)
Celá série obrazů, které dohromady vyprávějí příběh o putování, hledání domova a smíření. Gatefold, ve kterém jste mohli bloudit celé odpoledne – ideálně se sluchátky na uších.
Od Yes k Avataru (a k soudu)
Tady se dostáváme k části příběhu, kterou by si Roger Dean nejspíš rád odpustil.
Když měl v roce 2009 premiéru Avatar, mnoha fanouškům Yes spadla brada. Vznášející se hory, organická architektura, stromy připomínající živé bytosti… To všechno už přece viděli. A viděli to dávno před Jamesem Cameronem – na obalech alb Yes ze začátku sedmdesátých let. Dean si to myslel taky. A tak v roce 2013 zažaloval Camerona a studio 20th Century Fox o 50 milionů dolarů. Argumentoval nápadnou podobností světa Pandory s jeho výtvarným jazykem.
Soud to smetl se stolu. Oficiální verdikt zněl, že „vznášející se hory jsou obecný koncept“ a že Deanova díla jsou statická, zatímco film je dynamický. Cameron navíc tvrdil, že se inspiroval čínskými horami Chuang-šan. Fanoušci mají ale jasno: čínské hory možná vypadají, jako by levitovaly v mlze, ale nevypadají jako obří bonsaje na létajících balvanech, které Roger Dean maloval už v roce 1971.
Zatímco právníci se u soudů přeli o miliony dolarů, fanoušci mají jasno. James Cameron možná stvořil nejvýdělečnější film historie, ale duši Pandory vtiskl Roger Dean už před padesáti lety u malířského stojanu se sluchátky na uších.
Design, který se dal nahmatat
Roger Dean nebyl jen malíř obalů. Navrhoval i pódiové sety – organické, zakřivené struktury připomínající mušle, jeskyně nebo vnitřnosti živých organismů. Chtěl, aby koncert Yes nebyl sled písní, ale ponoření do světa. A fungovalo to. Publikum se nestalo jen posluchačem, ale součástí krajiny.
Fantazie s kořeny v realitě
Deanovy světy nevznikaly náhodou. Fascinovala ho geologie a biologie. Studoval, jak erodují skály, jak se větví kořeny, jak příroda staví své struktury. Díky tomu jeho fantazie nepůsobí uměle – má v sobě vnitřní logiku, kterou podvědomě cítíme. Proto ty obrazy nestárnou. Nejsou to efekty, jsou to ekosystémy.
Když byl obal součástí hudby
V době streamovacích platforem, kde je obal alba jen čtvereček o velikosti poštovní známky na displeji mobilu, působí Deanovy rozevírací vinyly jako artefakty z jiné civilizace. Připomínají dobu, kdy hudba nebyla jen zvuk, ale celková estetická zkušenost – něco, co jste si mohli doslova prohlížet pod lupou.
Roger Dean nebyl jen grafikem Yes. Byl architektem jejich snů. A ty sny dodnes levitují.
