Hudba a obraz jako jeden jazyk
Pro Chrise Reu nikdy neexistovala ostrá hranice mezi hudbou a výtvarnem. Nešlo o „vedlejší koníček“ slavného muzikanta, ale o způsob vnímání světa. Sám o sobě mluvil v termínech synestezie – barvy slyší a tóny vidí. Když hrálo blues, nepracoval jen s harmoniemi a rytmem, ale s texturou, odstínem a náladou, které si okamžitě převáděl do obrazů.I proto mu začalo vadit, když vizuální podoba jeho alb fungovala jen jako ilustrační doprovod. Rea chtěl, aby obal nebyl obalem, ale další vrstvou vyprávění.
Olej, deformace a vnitřní oko
Reova výtvarná řeč je překvapivě konzistentní. Maloval převážně olejem – médium mu vyhovovalo svou pomalostí, možností vrstvení a tím, že obraz „dozrává“ podobně jako píseň. Motivicky se točil v úzkém, ale o to intenzivnějším kruhu: kytary, silnice a auta (často s mytologií Ferrari).
Jeho kytary ale nikdy nepůsobí jako technické nákresy. Jsou organické, prohnuté, někdy až groteskně deformované, jako by se dalíovsky vlnily podél asfaltu nebo se rozpouštěly v horkém vzduchu. Surrealismus tu není manýra, ale přirozený důsledek toho, že Rea maloval to, co slyšel.
Jak sám lakonicky poznamenal:
„Malování je pro mě jako hraní na kytaru, jen mi do toho nikdo nemluví a nechce slyšet hit. Když se tón táhne, ruka ho na plátně prostě protáhne taky.“
Mohlo by vás zajímat
Bod nula: Jazzee Blue a konec kompromisů
Zásadní zlom přišel po roce 2002. Po těžké nemoci se Chris Rea rozhodl, že pokud má pokračovat, tak už bez kompromisů. Založil vlastní label Jazzee Blue a převzal plnou kontrolu nejen nad hudbou, ale i nad její vizuální podobou.
Symbolický je rozdíl mezi komerční verzí alba Stony Road a jeho „svobodnou“ podobou Dancing Down the Stony Road (JBLUECD01). Zatímco první sázela na klasickou fotografii, druhá už nesla Reovu vlastní olejomalbu. Nebyl to estetický experiment, ale manifest nezávislosti.
Následovala celá série alb (Blue Street, Hofner Blue Notes, Madagascar, Trinidad), která spojuje jednotný vizuální jazyk – pokaždé jiný obraz, ale vždy jasně čitelný Reův rukopis. Booklety se postupně proměnily v malé galerie a u desek jako The Road To Hell And Back nebo Santo Spirito Blues už bylo jasné, že hudba a obraz vznikají současně.
Vrchol představuje box Blue Guitars (2005): jedenáct alb, jedenáct bluesových stylů a jedenáct originálních obrazů. Ne marketingový trik, ale promyšlený celek.
Gesamtkunstwerk i na pódiu
Reova posedlost obrazem nezůstala zavřená v obalech. Na turné k projektům jako Santo Spirito Blues si vzal pod kontrolu i vizuální podobu koncertů. Místo LED obrazovek visely nad pódiem obří ručně malované kytary v nadživotní velikosti, nasvícené charakteristickým modro-jantarovým světlem. Divák nesledoval jen koncert, ale ocitl se doslova uvnitř Reova světa – někde mezi bluesovou linkou, olejovou barvou a silnicí mizící v dálce.
Alba s Reovým výtvarným podpisem
- Dancing Down the Stony Road (2002)
- Blue Street (Five Guitars) (2003)
- Hofner Blue Notes (2003)
- Blue Guitars (2005)
- The Return of the Fabulous Hofner Bluenotes (2008)
- Santo Spirito Blues (2011)
- Road Songs for Lovers (2017)
