Příliš rozmazaná na to, aby byla dobrá?
Pennie ji chtěla vyhodit. Myslela si, že je to technický odpad. Jenže Joe Strummer v té „chybě“ viděl to, co ona tehdy ne – absolutní pravdu. A právě proto tento obraz nakonec skončil na obalu alba. V kombinaci s typografií Ray Lowryho – vědomě odkazující na debut Elvise Presleyho z roku 1956 – vznikl vizuální dialog napříč dějinami rock’n’rollu. Elvis stojí vzpřímeně, drží kytaru, symbolizuje zrození žánru. Simonon se hroutí v aktu destrukce. Jeden obraz slaví začátek, druhý přepisuje pravidla. Fotografie Pennie Smith se tak stala součástí designového gesta. Nejen dokumentem koncertu, ale symbolem estetického i generačního zlomu.
Uvnitř scény, ne za zábranou
Pennie Smith (nar. 1947) studovala umění na Twickenham College of Art a na hudební scénu vstoupila v době, kdy se britský rock proměňoval z fenoménu stadionových hvězd v energii klubové kultury. Spolupracovala s hudebním tiskem, fotografovala pro NME, doprovázela kapely na turné.
Pennie do toho světa nepronikla jako cizí element. Sama říkala, že s těmi kluky měla prostě „stejně nastavený mozek“ – zkrátka jim to myslelo na stejné vlně. Proto jí dovolili být u toho, když byli unavení, zranitelní nebo když se jen tak povalovali u cesty v Texasu.
Estetika nedokonalosti
Rozostření na obalu London Calling není chybou, ale výrazovým prostředkem. Pohybová neostrost zdůrazňuje intenzitu gesta. Absence studiového světla vytváří temný, téměř klaustrofobický prostor. Zrnitost podtrhuje syrovost. Tato vizuální řeč odpovídá filozofii punku: odmítnutí virtuozity, odmítnutí uhlazenosti, odmítnutí produkčního přepychu. Smithina fotografie neidealizuje. Její obrazy jsou situacemi – zachycenými v přechodovém stavu mezi energií a vyčerpáním, mezi kontrolou a ztrátou kontroly. Právě tím se její práce liší od studiových portrétů nebo pečlivě stylizovaných promo snímků. Není to konstrukce hvězdy. Je to záznam napětí.
Vizuální jazyk mimo punk
Ale nenechte se mýlit, Pennie Smith není jen fotografkou chaosu a rozbitých kytar. Její oko pro kompozici je až chirurgicky přesné, i když fotí vrakoviště v Texasu.
Podívejte se na úvodní fotku (ano, říkáme jí portrét dvou vraků ;-)): Simonon sedí před zdemolovaným bourákem tak přirozeně, až to bere dech. Jeho postava se do té promáčklé masky chladiče neopírá, ona do ní organicky zapadá. Jako by ten plech vytvarovali přímo pro jeho záda. Je to tiché, horké a neuvěřitelně cool. Tady už nepotřebujete manifesty o punku – tady vidíte čistý vizuální instinkt.
Spoluautorka vizuální identity
Obal London Calling je výsledkem spolupráce – fotografie Pennie Smith a grafického návrhu Ray Lowryho. Přesto bez jejího snímku by celý koncept neexistoval. Tady se ukazuje, že hudební design není jen otázkou grafiky, ale i výběru obrazu. Fotografie může být rovnocenným partnerem typografie. V některých případech dokonce jejím určujícím prvkem.
Smith neusilovala o vytvoření symbolu. Fotografovala koncert. A přesto se jeden z jejích snímků stal archetypem punkové estetiky – obrazem, který dodnes reprezentuje syrovost, vzdor a energii konce sedmdesátých let.
Okamžik, který přerostl autora
Pennie Smith nefotografovala legendy jako mýty. Fotografovala je jako lidi v pohybu, v hluku, v napětí. Její práce nestaví hudebníky na piedestal, ale zachycuje je jako součást děje. A právě tato schopnost – zachytit okamžik bez přehnaného zásahu – z ní činí významnou postavu vizuální historie hudby. Některé fotografie vznikají jako koncept. Jiné vznikají jako reakce. A jen výjimečně se stane, že spontánní reakce přeroste v obraz, který definuje éru.
Pennie Smith tak nevytvořila jen slavný obal. Pomohla vizuálně artikulovat energii jedné generace.
