Porta – festival řízený „z obýváku“
Jeden z nejstarších nepřetržitě fungujících festivalů u nás. Legenda, o které se píšou knížky a natáčejí dokumenty. Letos se dožívá šedesátky a pozor: v překvapivě dobré kondici! Jak se kočíruje celorepublikový kolos z jednoho obýváku a proč Porta nepotřebuje drahé nákupčí talentů, aby vyprodala Lesní divadlo? Odpovídá její šéfka Anna Roytová.
Tenhle vizuální výbuch přesně odpovídá tomu, co se dalo čekat, když britští progrockoví perfekcionisté přetavili své sebestředné album do filmu: přetéká symbolikou, která občas působí přehnaně (zdi, kladiva, fašisté – všechno tam je), ale zároveň vás nenechá vydechnout. Alan Parker svou režií dokazuje, že dokáže posunout emocionální intenzitu alba ještě dál – což je na jednu stranu působivé, na druhou stranu si ale může divák připadat, že dostává do obličeje brokovnicí nabitou úzkostí Rogera Waterse.
Když se řekne „bobby soxer“, některým z nás asi naskočí obrázek usměvavé dívky s culíky, v poodle sukni, bílých ponožkách a saddle shoes. Tyhle teenagerky 40. let ale nebyly jen módním výstřelkem – představovaly zásadní posun ve vnímání mladé generace a staly se symbolem zrodu dospívající kultury, jak ji známe dnes.
Billy Wilder v roce 1959 přišel s filmem, který redefinoval, co všechno může být komedie. Někdo to rád horké kombinuje vtip, chaos, romantiku a trochu toho jazzového svádění. Je to film, který se na první pohled tváří jako prostá zábava, ale pod povrchem má důvtip a odvahu, které z něj činí jedno z nejikoničtějších děl zlaté éry Hollywoodu.
Říct, že Hříšný tanec (Dirty Dancing) je film, ve kterém jde především o hudbu, není ani trochu přehnané. Jasně, je tu ten příběh – jednoduchý a přímý jako letní flám na táboře pro bohaté, kde si mladá dívka uvědomí, že tančit a milovat je víc než jen dělat to, co od ní očekává táta. Ale hudba? To je pravý motor filmu. Ať už se mluví o nostalgii 60. let nebo hitovkách 80. let, soundtrack má svou vlastní dynamiku, která dává celému dílu kouzlo, jež přetrvává.
Miloš Forman, s nenapodobitelným citem pro lidskost a absurditu, vzal legendární broadwayský muzikál a přetavil ho v něco, co se jen vzdáleně podobá jeho divadelní předloze. Vlasy ve Formanově podání nejsou jen vyprávěním o hippie éře, ale jakýmsi surrealistickým průřezem dobovou kulturou, který kombinuje hravost, melancholii a ostrý politický komentář.
Chris Rea, britský písničkář s nezaměnitelným chraplákem a vášní pro slide kytaru, v albu Santo Spirito Blues opět staví mosty mezi bluesovou tradicí a svou vlastní melancholickou introspektivností. Tentokrát přidává další vrstvu – balanc mezi meditací a dramatem – přičemž se zdá, že jeho hudba se stále více propadá do osobního světa, kde se blues mísí s touhou po transcendentnu.
Kdo by neznal tuhle melodii, co se vám dostane pod kůži? Píseň "Groovy Kind of Love" má za sebou dlouhou a zajímavou historii. Pojďme se společně podívat, jak se z klasické kompozice stala celosvětový hit.
Píseň "Anyone Who Knows What Love Is (Will Understand)" z roku 1964, původně nahraná Irmou Thomas (ve své době známou jako Soul Queen of New Orleans), prošla nečekanou renesancí díky svému opakovanému použití v dystopické antologii Black Mirror.
Píseň „Oh Happy Day“ je bezesporu jednou z nejznámějších gospelových skladeb všech dob. Její energické provedení, silné vokály a nakažlivá radost oslovily miliony posluchačů po celém světě. Ale víte, že její kořeny sahají až do 18. století?