Existují zpěváci, kteří zpívají krásně, a pak jsou tu tací, kteří zpívají pravdivě. Joe Cocker patřil do té druhé kategorie – chlap, který zněl, jako by prošel životem, dýmem, whisky i bolestí, a nakonec to všechno vydechl do mikrofonu. Angličan z industriálního Sheffieldu, který se naučil křičet soul dřív, než vůbec slyšel o Otisu Reddingovi.
Na scénu vtrhl koncem šedesátých let a svět tehdy potřeboval přesně takového blázna. Beatles byli příliš uhlazení, Dylan příliš symbolický – a Cocker? Ten prostě otevřel pusu a všechno kolem se rozvibrovalo. Když v roce 1968 vydal cover „With a Little Help from My Friends“, proměnil roztomilou beatlovskou písničku v gospelovou modlitbu. A když ji o rok později zařval na Woodstocku, měl možná pocit, že to přežije jen tak tak – stejně jako publikum, které se topilo v blátě a extázi.
Joe Cocker byl paradox. Angličan, který zněl víc americky než většina Američanů. Bílý muž, který měl černou duši, ale žádný plán. Jeho hlas nebyl čistý – byl drásavý, jako když starý motor startuje na druhý pokus. Ale právě v tom byla síla: v té špíně, drsnosti, opravdovosti.
Sedmdesátky mu přinesly i prokletí všech „pravých“ rockerů – alkohol, chaos, neúspěch, návraty, další pád. V jednu chvíli to vypadalo, že Cocker skončí jako varovný příklad pro všechny, kteří si myslí, že talent stačí. Ale ne – on se vrátil. A nejednou.
Když v 80. letech přišla éra power-ballad, Cocker se znovu našel. „Up Where We Belong“, duet s Jennifer Warnes pro film Důstojník a gentleman, mu přinesl Grammy i nový život. Zpěvák, který kdysi stál na Woodstocku v potrhaném tričku, se najednou ocitl v televizi, v obleku, a zněl jako někdo, kdo se smířil s tím, že přežil. Jenže i v těch uhlazenějších letech zůstal stejný: když otevřel pusu, vždycky to bylo z nitra.
A pak je tu „Unchain My Heart“ – píseň, kterou převzal od Raye Charlese a udělal z ní svou osobní hymnu. Není to jen o zlomeném srdci, ale o svobodě. O tom, že i když tě život sevře, můžeš si nakonec vyřvat vlastní verzi pravdy. V tomhle byl Joe Cocker mistr – nikdy nehrál na image, nikdy se nesnažil znít mladě nebo cool. Prostě byl.
Zemřel v roce 2014, ale z jeho hlasu pořád sálá něco, co dnešní digitálně uhlazení interpreti postrádají: nerovnost, špínu, dech. Joe Cocker nebyl dokonalý zpěvák. Ale když zpíval, cítili jste se dokonale.
