Marvin Gaye byl ten typ zpěváka, který by klidně mohl číst telefonní seznam a stejně by to znělo jako manifest o lásce, bolesti a všem mezi tím. Čtyři oktávy, charisma, které se nevyučuje, a talent, který se v Motownu rodil jednou za dekádu. Jenže rodil se i bojovník se sebou samým — a právě tenhle kontrast z něj udělal jednoho z nejvlivnějších hudebníků 20. století.
Gaye začínal překvapivě „učesaně“. První nahrávky z éry Motownu byly uhlazené, pevně sevřené do tehdejšího továrního zvuku: Stubborn Kind of Fellow, How Sweet It Is (To Be Loved By You) nebo Ain’t That Peculiar. Byly to hity — sladké, chytlavé a neškodné. Přesně ten typ písní, které mohly hrát od Detroitu po Las Vegas a nikoho neurazit. Jenže Gaye chtěl víc než být firemní tváří hitparády. V Motownu byl dlouho nespokojený s pozicí pouhého interpreta, toužil po kreativní nezávislosti, podobně jako Stevie Wonder. Ačkoliv oficiálně produkoval jen některé rané singly, jeho boj o autorskou svobodu definoval jeho kariéru již od 60. let, kdy se snažil uniknout z přísné Berryho Gordyho hit-machine.
Zlom přišel s Tammi Terrell. Jejich duety (Ain’t No Mountain High Enough, Ain’t Nothing Like the Real Thing) jsou dodnes esencí radostné soulové chemie. Když Terrell v roce 1970 zemřela, zlomilo to něco i v něm. A ze smutku se časem vynořilo album, které kompletně přepsalo to, jak může soul znít a o čem může mluvit.
What’s Going On (1971) není jen „dobrá deska“. Je to kulturní dokument — protestní modlitba, sociální reportáž, hudební terapie. Vietnam, policejní brutalita, chudoba, ekologický strach… a nad tím vším hlas člověka, který se už odmítal tvářit, že svět je v pořádku. Motown to nejdřív nechtěl vydat. Po vydání přišla revoluce. Tento posun nebyl jen textový. Gaye se stal de facto svým vlastním producentem a architektem zvuku. Vytvořil konceptuální dílo, které se vyhýbalo klasické struktuře sloka-refrén, plynulo jako jediná, meditativní suita a používalo jazzem inspirované aranže. Poprvé v Motownu se objevuje tak výrazné použití jazzových harmonií, vícevrstvých vokálů a dechových sekcí s hlubokou texturou, což desku řadí spíše k art-soulu než k tradičnímu R&B.
Jenže Gaye nebyl prorokem 24/7. Po angažované fázi přišla erotická renesance. Let’s Get It On (1973) se stalo soundtrackem k národnímu rozmnožování — a není těžké odhadnout proč. Hedvábné aranže, sametový groove a Gayeův hlas, který nepotřeboval metafory. I Want You (1976), kde erotika získala podobu měkké psychedelie a tanečních pulzů, demonstrovalo jeho fascinaci nově vznikajícím disco a funkem. Produkce Leona Wareho a Richarda Perryho zde využila syntetické smyčky a hypnotické basové linky, které už cílily na R&B budoucnost a které z desky dělají raný prototyp tzv. quiet storm stylu, který dominoval nočnímu soulovému éteru 80. let.
Konec 70. let byl ale pro Gaye spíš hudbou úniků: drogy, peníze, útěk do Evropy. A pak přišel nečekaný comeback: Midnight Love (1982). Deska, která prakticky porodila moderní R&B, a hlavně „Sexual Healing“ — hit, který pořád běží světem tak suverénně, že žije vlastní paralelní život (včetně jedné velmi radostné, funky-brass reinkarnace v podání Hot 8 Brass Band, která zazní ve filmu Chef. (A pokud jste četli naši recenzi Chef (2014): Food truck, rytmus salsy a profesní hrdost, víte, že o „Sexual Healing“ je tam řeč). Gaye zde plně absorboval syntetický zvuk 80. let, využíval bicí automaty (např. Roland TR-808, ačkoliv ne vždy přímo), klávesové syntezátory a minimalistické basové linky. Zvuk je elektronický, hypnotický a intimní – tato kombinace definovala šablonu pro umělce jako je Prince nebo D’Angelo. Písnička je zároveň dokonalým spojením jeho soulového vokálu a minimalistické pop-funkové produkce.
Marvin Gaye dnes žije ve stovkách filmů a soundtracků — od Trouble Man přes Chef až po Guardians of the Galaxy, kde „Ain’t No Mountain High Enough“ znovu letí jako hymna věčné popkultury. A zní tam přesně tak, jak Gayeho hudba funguje vždycky: jako připomínka, že emoce nejsou slabost. Že styl může být duší. A že žádný zpěvák před ním ani po něm neměl hlas, který by uměl být zároveň něžný, drtivý, smyslný i zraněný.
Tragický konec — zastřelený vlastním otcem den před 45. narozeninami — osudově kontrastuje s tím, jak moc života jeho hudba dodnes rozdává. Možná proto Marvin Gaye zůstává jedním z mála umělců, kterého milují stejně historici popu, audiofilové i lidé, kteří prostě jen chtějí něco, co je „dobře“. A s jeho diskografií je to jednoduché: ať sáhnete kamkoli, spadne vám do ruky kus popové dokonalosti.
