Když v roce 1999 vstoupil do kin dokument Wima Wenderse Buena Vista Social Club, svět se na chvíli zastavil. Nebyl to jen film o kubánské hudbě. Byl to citlivý záznam vzniku jedné naprosto...
Slovo „retro“ v nás většinou spouští bezpečný reflex nostalgie. Představujeme si dobu, kdy svět měl jasnější obrysy, auta připomínala umělecká díla na kolech a hudba měla duši, kterou dnes v digitálním šumu marně hledáme. Je snadné propadnout iluzi, že tehdy bylo „všechno v pořádku“. Jenže ten sluneční jas minulých dekád vrhal i velmi dlouhé a velmi temné stíny. Film Zelená kniha je přesně o tom – o kráse, která bolí, a o pořádcích, u kterých je jedině dobře, že skončily v propadlišti dějin.
Byl jedním z prvních, kdo dokázal propojit syrovost gospelu s uhlazeností populární hudby. Ačkoliv ho svět zná především jako interpreta jediné písně, jeho stopa v dějinách soulu a R&B je mnohem hlubší.
Pokus přivést muzikál do československých polí? Proč ne, zvlášť když ho pohání soundtrack, co má šmrnc. "Den je krásný" je bezostyšná dávka optimismu – žádná vysoká hudba, ale melodická bomba, co se vám zasekne v hlavě jak refrén šlágru z rádia. Pak přijde "Bossa nova", která přinese latinskoamerický vánek, i když trochu školácký. Je to ale tam – náznak, že svět se točí i za hranicemi.
Bob Dylan, vlastním jménem Robert Allen Zimmerman, je americký písničkář, básník a umělec, který se stal jednou z nejvlivnějších postav populární hudby 20. století. Jeho kariéra, trvající více než pět desetiletí, je plná hudebních experimentů, textové hloubky a neustálého vývoje. A jeho hlas? Jedněmi oslavovaný jako autentický a syrový, druhými zatracovaný jako "vrzavý" nebo "zchátralý". Ale právě tenhle kontrast je součástí jeho legendy.
Před časem jsme se na Retrovibes ptali, jestli má smysl hrát na Portě ‚Toulavýho‘ i po čtyřicáté. Byla to provokace? Možná trochu. Ale reakce, které se strhly, nám ukázaly jednu věc: Festival Porta pro své návštěvníky neznamená jen položku v kalendáři. Je to hluboká a nefalšovaná emoce.
Některé filmy se žánrově nevejdou do žádné škatulky – a Butch Cassidy a Sundance Kid (1969) je jedním z nich. Trochu western, trochu gangsterka, trochu drama a díky vtipným dialogům i trochu komedie. Jasně, prostředí Divokého západu a volně interpretovaná historická předloha Cassidyho gangu „Wild Bunch“ z něj dělají western. Ale ve skutečnosti by tenhle příběh nejspíš stejně dobře fungoval i v Chicagu roku 1900. Ať už loupíte v bankách na koni nebo v buřince, když to děláte se stylem, publikum vám odpustí ledacos.
Zapomeňte na školní výklady katechismu. Kevin Smith v roce 1999 vytáhl z rukávu film, který se s náboženstvím nemazlí – a právě tím mu vzdává největší poctu. Dogma je jako rozhovor s opilým kazatelem v zadní části baru: drzý, sarkastický, ale zatraceně trefný. A když vás přestane bavit, nastoupí Alanis Morissette jako Bůh – protože proč by ne?
Tenhle vizuální výbuch přesně odpovídá tomu, co se dalo čekat, když britští progrockoví perfekcionisté přetavili své sebestředné album do filmu: přetéká symbolikou, která občas působí přehnaně (zdi, kladiva, fašisté – všechno tam je), ale zároveň vás nenechá vydechnout. Alan Parker svou režií dokazuje, že dokáže posunout emocionální intenzitu alba ještě dál – což je na jednu stranu působivé, na druhou stranu si ale může divák připadat, že dostává do obličeje brokovnicí nabitou úzkostí Rogera Waterse.
Supraphon zase hrabe v archivu a vykutal zlatý valoun. Tohle není jen nostalgie pro pamětníky, ale soundtrack československého blues rocku, jak šel čas – od britských cover verzí s lehce dřevěnou angličtinou po vlastní styl s citem i nadhledem.
Patsy Cline nepatřila mezi zpěvačky, které by se spokojily s tím, co už fungovalo. Její hlas nebyl jen dalším sladkým sopránem country scény – byl syrový, sytý a nesl v sobě emoce, které dokázaly přenést bolest i naději přímo k posluchači. Málokdo ve své době zpíval country tak, aby to oslovilo nejen fanoušky tohoto žánru, ale i milovníky popu nebo rockabilly. Patsy Cline to zvládla a otevřela tím dveře dalším generacím zpěvaček.
