Porta – festival řízený „z obýváku“
Damien Chazelle natočil film o hudbě, který je drsnější než většina filmů o boxu. V centru dění stojí Andrew Neiman (Miles Teller), talentovaný bubeník, jehož snem je stát se dalším Buddym Richem....
Jsou filmy, které stárnou. A pak jsou filmy, které časem získávají úplně nové významy. Útěk do divočiny (Into the Wild, 2007) patří bezpochyby do té druhé kategorie. Když Sean Penn natočil příběh Christophera McCandlesse, vypadalo to jako čistá, syrová adaptace osudu mladíka, který se rozhodl odmítnout konzumní společnost a hledat absolutní svobodu. Dnes, téměř dvacet let po premiéře, ale snímek působí spíš jako fascinující záznam světa, který definitivně přestal existovat.
Dnes ráno nás opustil Petr Hannig, hudební skladatel, producent a jedna z klíčových postav české populární hudby 80. let. Zemřel ve věku 79 let, pouhý den po svých narozeninách.
Před časem jsme se na Retrovibes ptali, jestli má smysl hrát na Portě ‚Toulavýho‘ i po čtyřicáté. Byla to provokace? Možná trochu. Ale reakce, které se strhly, nám ukázaly jednu věc: Festival Porta pro své návštěvníky neznamená jen položku v kalendáři. Je to hluboká a nefalšovaná emoce.
Pomáda (1978) je jako bonbon z 50. let nalezený ve staré plechovce v sedmdesátých. Bublinkový pop, do kterého si občas kousnete a překvapí vás, že ještě chutná. Film, který vznikl v časech disco horečky, ale svou estetikou se vrací do doby rock ’n’ rollu, natolik idealizované, že i rebelové vypadají jako z reklamy na mléko.
Když se řekne soul, jedno jméno by mělo zaznít mezi prvními – Sam Cooke. Byl nejen jedním z průkopníků tohoto žánru, ale také zpěvákem s tak podmanivým hlasem, že dokázal proměnit jakoukoli skladbu v nezapomenutelný zážitek. Jeho přechod z gospelu k populární hudbě byl nejen přirozený, ale také revoluční. Bez jeho vlivu by soul možná nikdy nedosáhl takového věhlasu a mnoho jeho následovníků by nikdy nevstoupilo na hudební scénu.
Kořeny: Blues a Gospel
Vše začíná u blues a gospelu, které tvoří základní stavební kameny mnoha dalších žánrů.
Jakpak to máte letos se Silvestrem? Chystáte domácí party? To vám chválíme! Nezapomeňte ovšem, že chlebíčky a sekt jsou sice vítané pohoštění, ale tu správnou náladu zajistí především znalecky vybraná hudba.
Kdyby Michel Granger nikdy nenamaloval nic jiného než Oxygène (La Terre), stejně by měl splněno. Ve chvíli, kdy si tenhle obraz lebky schované v planetě Zemi vyhlédl Jean-Michel Jarre pro své album, bylo rozhodnuto: z obrazu se stal symbol, ze symbolu značka.
Bobby McFerrin není jen ten týpek, co v 80. letech rozverně zpíval Don’t Worry, Be Happy. Tohle je chlapík, co dokázal udělat z vlastního hlasu orchestr, jehož koncerty vypadají spíš jako nekonečná improvizace než klasické vystoupení, a jehož hudební experimenty si podávají ruku s jazzem, klasickou hudbou i čistou spontánností.
Evoluce v rocku obvykle funguje darwinovsky: kdo se příliš odchýlí, nepřežije. Doobie Brothers tuhle poučku ignorovali. Přehodili výhybku tak prudce, že by jiná kapela skončila v příkopu. Oni získali Grammy.