Pro poslední den v roce jsme vám vybrali film, který se k silvestrovským oslavám dokonale hodí. Absence depresivních témat? Splňuje dokonale. Divácká náročnost? Zaměstná váš mozek nejvýš na dvacet...
Nad touhle otázkou nejspíš přemýšlí málokdo, protože za našeho života byly, jsou a nejspíš i budou. A v případě hlubšího zamyšlení a pod dojmem jejich hlučnosti a svítivosti bychom je nejspíš na časové ose umístili do novověku, kdy využití elektřiny takový zážitek umožňovalo. Ale pravda sahá mnohem, mnohem hlouběji.
Jimi Hendrix nebyl pouhým kytaristou, byl zjevením. Jeho hra, divoká a nezkrotná, proměňovala kytaru v nástroj, který doslova křičel. Levák hrající na pravoruký nástroj, mistr wah-wah pedálu, který, když mu jeho hraní připadlo málo ohnivé, kytaru polil benzínem a zapálil – Hendrix rozděloval publikum. Jedni ho zbožňovali, jiní nechápavě kroutili hlavou. Jak to říkal Keith Richards? „Jimi byl jak z jiný planety. Hrál věci, o kterých jsme ani netušili, že existují.“
Někdo se narodí se stříbrnou lžičkou v puse. Johnny Winter přišel na svět s bílými vlasy, kytarou v ruce a blues v krvi. Už jako kluk v Texasu hltal hudbu, která zněla z jukeboxů a rádia, a fascinovaně poslouchal černošské služebné, jak si zpívají gospel. Když pak poprvé uslyšel Muddyho Waterse, měl jasno – tohle je hudba, kterou chce hrát. A že se do toho opře tak, že z něj bude jedna z nejvýraznějších postav blues rocku? To tehdy ještě netušil ani on sám.
The Shadows byli víc než jen doprovodná kapela Cliffa Richarda – byli mistři instrumentální hudby, kteří ovlivnili celou generaci kytaristů. Ale tahle britská banda má na triku mnohem víc než jen roli doprovodné kapely. Pojďme se mrknout na jejich vlastní pecky, kterými obohatili hudební scénu, a na to, jak se jejich muzika dostala až na filmová plátna.
Maloměstské Keighley vypadá, jako by se v něm zastavil čas. A nejen v architektuře. Něco podobného platí i pro Phila (Alan Rickman), který kdysi vyhrával kadeřnické soutěže – a pak s nimi jednoho dne seknul. Vlasy sice stříhá dál, ale už jen jako rutinní obživu, žádná sláva, žádné trofeje. Kromě soutěžení zanevřel i na ženy, a to hlavně proto, že ho před lety opustila manželka Shelley (Natasha Richardson). Ta teď žije se svou přítelkyní, Philovou bývalou modelkou Sandrou (Rachel Griffiths), jen o pár ulic dál – a Phil se s tím stále nedokázal smířit. Když se Shelley začne snažit dát do pořádku vztahy s bývalým manželem a synem, naráží na nepochopení. Netuší totiž, že za jejími pokusy o usmíření nestojí sentiment, ale něco mnohem vážnějšího.
Existují osobnosti, které se v dějinách hudby objeví přesně v ten okamžik, kdy je svět potřebuje. A pak jsou osobnosti, které se objevují dokonce dřív, než svět vůbec stihne pochopit, že je potřebuje. Pete Seeger patřil k těm druhým.
Na první pohled to vypadá jako zaujatost, vždyť co už v našich končinách může mít dokonalejší punc retro? Odpověď je jednoduchá – přikláníme se k názoru, který pravověrní trampi neradi slyší: totiž že trampská hudba je specifickou „odrůdou“ folku. Na jejím vzniku se v dobách první republiky podepsaly vlivy lidovek, kramářských písní, tehdy populárních cechovních sborů, ale také jazzu. Texty, zřetelně ovlivněné rodokapsy a westerny, byly romantické a sentimentální. Často opěvovaly krásu přírody, paradoxně však šlo zhusta o přírodu americkou či kanadskou, kam se běžný tramp od Berounky nejspíš nikdy v životě nepodíval.
Perníkový táta (Breaking Bad) je seriál, který diváka vtáhne do světa drog, zločinu a morálních paradoxů – a udělá to s razancí chemické reakce. Už samotné titulky jsou nápadité: názvy epizod i logo odkazují na periodickou tabulku prvků, kde se zvýrazní Br (brom) a Ba (baryum). Symbolika není samoúčelná – brom se vázaný ve sloučeninách používá k hašení ohně, zatímco baryum má schopnost samovznícení. Dva protikladné prvky, stejně jako dvojí povaha Waltera Whitea: muž, který chtěl uhasit rodinný problém, a přitom vzplanul do destruktivní bouře.
S titulem „první dáma country music“ je to trošku zmatené, zdá se totiž, že byl jako putovní pohár. Nejdřív byl přisuzován Patsy Cline, pak Lorettě Lynn a později zase Tammy Wynette. Ale pokud budeme hledat někoho, kdo opravdu zosobňoval ducha country – silnou ženu, která se nebála zpívat o reálném životě –, pak musíme mluvit o Lorettě Lynn. Její cesta od chudého dětství v horách Kentucky až na pódia největších amerických sálů je příběhem odhodlání, talentu a tvrdé práce. A taky pořádné dávky drzosti. Protože když v šedesátých letech začala zpívat o věcech, které ženy na veřejnosti raději neříkaly nahlas, způsobila pořádný rozruch.
Když se řekne „bollywoodský film“, většině evropských diváků naskočí v hlavě obrázek extravagantních tanečních čísel, lásky tak silné, že by z ní Ganga tekla pozpátku – a ještě by se u toho červenala, a tříhodinového maratonu emocí, jaké běžný západní snímek servíruje na etapy po pěti letech. Ale P.K. je něco trochu jiného. Nebo spíš – je to všechno výše zmíněné a zároveň něco mnohem víc. Film, který si bez skrupulí střílí z náboženských dogmat, politické manipulace a zároveň z diváků samotných. A přesto je to ohromně lidský příběh, který dokáže dojmout i rozesmát.
