1. Desert Rose - Sting, feat. Cheb Mami
Koncem 90. let se Stingovi dostalo do ruky album alžírského raï zpěváka Cheba Mamiho a instinkt mu napověděl, že arabská kultura je přesně to, co vlnící se hitparády potřebují. Sting se do společného projektu vrhl s odvahou vizionáře, i když rádia zpočátku panikařila – představa, že by mainstreamový hit měl začínat táhlým arabským nářkem, byla pro dramaturgy noční můrou. Risk se ale vyplatil. Navzdory propastně odlišným kulturám i pěveckým technikám se oba hlasy v písni prolínají naprosto přirozeně a perfektně k sobě ladí. „Desert Rose“ nakonec ovládla světový éter a usadila se na předních příčkách od Kanady (2. místo) až po Itálii a USA. Sting tak dokázal, že i s arabštinou v zádech může britský intelektuál definovat globální pop.
2. The Tokens: The Lion Sleeps Tonight (1961)
Pokud existuje píseň, která definuje pojem „ukradená hudba“, je to právě tahle lví ukolébavka. Cesta od původní skladby „Mbube“, kterou v roce 1939 nazpíval jihoafrický zpěvák Solomon Linda, až k Disneyho Lvímu králi, je lemována fascinujícími náhodami i bezostyšným parazitováním. Linda za svůj geniální nápad dostal pár šilinků a zemřel v chudobě, zatímco západní svět (přes Petea Seegera a skupinu The Tokens) proměnil jeho falzet v jednu z nejhranějších skladeb historie. Je to příběh o tom, jak se z afrického lva stal zlatý důl, ze kterého původní majitel neviděl ani drobky.
3. Simon & Garfunkel: El Cóndor Pasa (If I Could) (1970)
Andská melancholie v podání nejslavnějšího folkového dua historie je příkladem toho, jak snadno lze při hledání inspirace zabloudit v autorských právech. Paul Simon píseň slyšel v Paříži v podání skupiny Los Incas a v dobré víře se domníval, že jde o anonymní lidový motiv. Autorem byl přitom peruánský skladatel Daniel Alomía Robles, který jej napsal už v roce 1913. I když se Simon později s Roblesovými dědici narovnal, píseň si začala žít vlastním životem jako globální symbol "etno-pohody". Pro Peru je to však víc než jen hit – v roce 2004 byla skladba oficiálně prohlášena za součást peruánského národního kulturního dědictví, aby bylo jasno, komu tenhle kondor vlastně patří.
4. Harry Belafonte: Day-O (The Banana Boat Song) (1956)
Dnes tuhle melodii vnímáme jako odlehčený „party hit“ nebo komediální vložku z filmu Beetlejuice či Muppet Show. Ve skutečnosti jde ale o jamajskou pracovní píseň, kterou zpívali dělníci při nočních směnách, když nakládali lodě banány. Harry Belafonte, sám s jamajskými kořeny, dokázal tenhle upocený přístavní rytmus převléknout do elegantního saka a prodat ho celému světu. Je to fascinující příklad fúze, která z drsné reality udělala laskavou exotiku. Z písně, která v originále řeší únavu a touhu jít konečně domů spát, se stal soundtrack pro letní drinky u bazénu.
5. Peter Gabriel: In Your Eyes (1986)
Jestliže Sting a Paul Simon do world music občas jen „nakukovali“, Peter Gabriel do ní skočil rovnýma nohama. Skladba In Your Eyes je mistrovským kouskem, kde se britský art-pop potkává se západní Afrikou. Gabriel do finále písně přizval senegalskou hvězdu Youssou N'Doura, jehož fascinující hlas v rodném jazyce wolof dodává skladbě spirituální rozměr, o jakém se běžným rádiovým hitům ani nezdá. Gabriel se zde zachoval jako skutečný gentleman – N'Doura nebral jen jako „exotické koření“, ale jako rovnocenného partnera, čímž mu otevřel dveře k celosvětové slávě.
Pikantnost: Všimněte si, jak skladba graduje. Gabrielův zastřený hlas připravuje půdu pro N'Dourovo neuvěřitelné tenorové finále, které z obyčejné milostné písně dělá rituál.
6. Deep Forest: Sweet Lullaby (1992)
V devadesátých letech se zrodil fenomén „etno-ambientu“ a francouzské duo Deep Forest bylo jeho bohy. Jenže za jejich hitem Sweet Lullaby se skrývá příběh, který má k duchovní čistotě hodně daleko. Základem písně je nahrávka ukolébavky ženy jménem Afunakwa ze Šalamounových ostrovů. Producenti k ní přišli jednoduše: vzali ji z nahrávky etnomuzikologa Huga Zempka, který ji pořídil pro vědecké účely (UNESCO), nikoliv pro taneční parkety.
Deep Forest k Afunakwinu hlasu přidali syntezátory, udělali z toho globální hit a vydělali miliony. Problém? Nikdo se Afunakwy neptal, nikdo jí nezaplatil a v původních titulcích nebyla ani zmínka. Pro hudební svět to byl budíček – ukázalo se, že samplování „exotiky“ může být jen moderní formou kolonialismu.
Verdikt: Je to sice krásná, relaxační hudba, ale s pachutí ukradeného soukromí. Z ukolébavky pro dítě se stal produkt pro masovou spotřebu, aniž by „vypůjčený“ hlas viděl byť jen dolar.
7. Enigma: Return to Innocence (1993)
Jestliže Deep Forest byli etno-piráti, pak Michael Cretu, mozek projektu Enigma, byl pirátem s globálním dosahem. Jeho megahit Return to Innocence stojí na uhrančivém halekačce, o které si Cretu původně myslel, že je to anonymní lidový zpěv z veřejné domény. Jenže ten hlas patřil manželům Kuo z tchajwanského kmene Amis. Ti svou „světovou slávu“ objevili až ve chvíli, kdy se slyšeli v rádiu.
Pikantnost celého bizáru podtrhuje videoklip. Zatímco z reproduktorů zní autentický rituální zpěv z Tchaj-wanu, na obrazovce sledujeme nostalgické výjevy z francouzského venkova, svatbu v kostele a křesťanské rituály. Je to kulturní schizofrenie v přímém přenosu – jako byste k sushi podávali svíčkovou a tvářili se, že je to původní recept. Manželé Kuo se nakonec po letech soudů dočkali uznání i mimosoudního vyrovnání, ale pachuť z toho, že se z jejich posvátného dědictví stal podkres pro „evropské rozjímání“, už nikdo nevymaže.
Verdikt: Vrcholná ukázka toho, jak pop devadesátých let bez ptaní drancoval světové archivy, aby vytvořil iluzi hluboké spirituality pro západní obýváky.
8. Paul Simon: You Can Call Me Al (1986)
Když Paul Simon odjel v polovině 80. let do Jihoafrické republiky nahrávat album Graceland, vyvolal tím mezinárodní skandál. Porušil totiž kulturní bojkot vyhlášený proti tamnímu režimu apartheidu. Jenže z pohledu hudby šlo o jedno z nejetičtějších spojení v historii. Simon nikoho nevykrádal – on se do tamní scény doslova „vnořil“.
V hitu You Can Call Me Al nejde jen o tu chytlavou dechovou sekci, ale o tepající rytmus stylu mbaqanga. Simon tehdy ukázal, že hudba dokáže víc než politické zákazy: vytáhl černošské muzikanty z ghetta na světová pódia a udělal z nich hvězdy. Namísto "krádeže" šlo o upřímný dialog, který jihoafrickému folkloru dodal globální lesk, aniž by ho zbavil jeho identity.
Náš postřeh: Tahle skladba je důkazem, že politika vidí jen hranice a bojkoty, ale hudba vidí lidi. Simon tehdy neriskoval jen pověst, ale i kariéru, aby světu ukázal, že v Johannesburgu se hraje ta nejživější muzika planety.
9. Shakira: Waka Waka (This Time for Africa) (2010)
Když se FIFA rozhodla, že hymnu pro první africké mistrovství světa složí kolumbijská popová diva, bylo jasné, že nepůjde o žádné etnomuzikologické bádání, ale o nablýskaný útok na první příčky hitparád. Základem písně se stal refrén kamerunského hitu „Zangaléwa“ z roku 1986, který původně nazpívala skupina Golden Sounds (tvořená členy prezidentské gardy).
Shakira vzala tento vojenský popěvek, přidala k němu stadionovou euforii a udělal z něj nejprodávanější singl v historii světových šampionátů. I když se později musela finančně vyrovnat s původními autory, výsledek je klasickým příkladem moderní fúze: syrový africký rytmus byl obroušen do dokonale hladkého popového tvaru, který neurazí nikoho od Tokia po New York, ale zároveň mu tak trochu chybí ta původní, pracholapná duše kamerunských ulic.
Verdikt: Skvělý byznys, funkční stadionový chorál, ale v žebříčku fúzí je to spíše „fastfoodová“ varianta world music. Nasytí davy, ale gurmán si u toho nepochutná.
10. Madonna: Isaac (2005)
Když se královna popu rozhodla pro svou „duchovní fázi“, vznikla skladba Isaac. Madonna do ní přizvala jemenského zpěváka Yitzhaka Sinwaniho, který zde cituje starý náboženský text Im Nin'alu (původem ze 17. století). Problém je v tom, že zatímco Sinwaniho hlas nese skutečnou hloubku a emoci, Madonna se vedle něj i po letech studiových úprav jeví jako ta pověstná bakelitová figurína.
Je to fúze, která vypadá skvěle na papíře a v byznys plánu, ale v uších fajnšmekra skřípe. Jakmile Sinwani dozpívá svou pasáž a nastoupí Madonnin chladný, byznysově přesný vokál, veškerá jemenské mystika se rozplyne v nudě tanečního parketu. Madonna tu world music nepoužívá jako partnera, ale jako zajímavou kulisu pro své vlastní ego.
Verdikt: Kdyby Madonna nechala Sinwaniho dozpívat a sama zůstala v šatně, byl by to skvělý hudební zážitek. Takhle je to jen další ukázka toho, že ani ten nejlepší host neudělá z umělého produktu organickou hudbu.
Tak co s tím?
Možná měl Ahmal James v Sestře v akci pravdu a bílý pop se na cizích kulturách občas přiživuje s až drzou samozřejmostí. Jenže je tu jeden háček. Hudba nikdy v historii nebyla něčím nehybným nebo zakonzervovaným v trezoru. Odjakživa se přelévala přes hranice, mutovala a inspirovala se vším, co jí přišlo do cesty, aniž by se někdo ptal na autorská práva. Problém nastal až ve chvíli, kdy se za hudbu začalo platit. Teprve peníze udělaly ‚hřích‘ z něčeho, co je pro lidstvo naprosto přirozené – z radosti ze sdílení společného rytmu. Takže až si pustíte Stinga nebo Enigmu, neřešte, jestli je to krádež. Je to jen další kapitola v nekonečném příběhu o tom, jak se svět snaží domluvit jedním jazykem, kterému rozumíme všichni. I bez překladatele.
A víte co? Pusťte si jich všech deset, hezky po sobě a udělejte si vlastní názor.
