Odnoží blues je skoro stejně tolik jako států v USA – a možná i víc, pokud počítáme všechny ty místní variace, co kdy vznikly v zapadlých klubech a barech. Ale pokud bychom měli najít jedno jméno,...
Slovo „retro“ v nás většinou spouští bezpečný reflex nostalgie. Představujeme si dobu, kdy svět měl jasnější obrysy, auta připomínala umělecká díla na kolech a hudba měla duši, kterou dnes v digitálním šumu marně hledáme. Je snadné propadnout iluzi, že tehdy bylo „všechno v pořádku“. Jenže ten sluneční jas minulých dekád vrhal i velmi dlouhé a velmi temné stíny. Film Zelená kniha je přesně o tom – o kráse, která bolí, a o pořádcích, u kterých je jedině dobře, že skončily v propadlišti dějin.
Stylová, ale trochu povrchní epopej s hudbou, která se vám vryje pod kůži.
Michael Mann si s adaptací Cooperova románu poradil po svém. Zapomeňte na literární hloubku nebo historickou přesnost, tohle je film, který klouže po povrchu emocí a vizuálna, ale dělá to zatraceně působivě. Scénář plný klišé? Jistě. Ale když je servírujete s kamerou Dantona C. Jacka, která dělá z americké divočiny takřka hlavního hrdinu příběhu, a přidáte charismatického Daniela Day-Lewise, přestanete řešit, že dialogy občas připomínají školní čtenářský deník.
Patsy Cline nepatřila mezi zpěvačky, které by se spokojily s tím, co už fungovalo. Její hlas nebyl jen dalším sladkým sopránem country scény – byl syrový, sytý a nesl v sobě emoce, které dokázaly přenést bolest i naději přímo k posluchači. Málokdo ve své době zpíval country tak, aby to oslovilo nejen fanoušky tohoto žánru, ale i milovníky popu nebo rockabilly. Patsy Cline to zvládla a otevřela tím dveře dalším generacím zpěvaček.
Někdo se narodí se stříbrnou lžičkou v puse. Johnny Winter přišel na svět s bílými vlasy, kytarou v ruce a blues v krvi. Už jako kluk v Texasu hltal hudbu, která zněla z jukeboxů a rádia, a fascinovaně poslouchal černošské služebné, jak si zpívají gospel. Když pak poprvé uslyšel Muddyho Waterse, měl jasno – tohle je hudba, kterou chce hrát. A že se do toho opře tak, že z něj bude jedna z nejvýraznějších postav blues rocku? To tehdy ještě netušil ani on sám.
Pusťte se s námi na jízdu časem i prostorem. Nečekejte klasický děj, prostě se rovnou smiřte s tím, že tady o něj vlastně vůbec nejde. George Lucas nás totiž v roce 1973 nepozval na sledování filmu, ale na jednu konkrétní noc v srpnu 1962. A vy v ní, i přes absenci dramatických zvratů, budete chtít zůstat až do svítání.
Odnoží blues je skoro stejně tolik jako států v USA – a možná i víc, pokud počítáme všechny ty místní variace, co kdy vznikly v zapadlých klubech a barech. Ale pokud bychom měli najít jedno jméno, které vystihuje přerod klasického venkovského blues v něco syrovějšího, hlasitějšího a elektrifikovaného, pak by to byl Muddy Waters. Otec moderního Chicago blues.
Nad touhle otázkou nejspíš přemýšlí málokdo, protože za našeho života byly, jsou a nejspíš i budou. A v případě hlubšího zamyšlení a pod dojmem jejich hlučnosti a svítivosti bychom je nejspíš na časové ose umístili do novověku, kdy využití elektřiny takový zážitek umožňovalo. Ale pravda sahá mnohem, mnohem hlouběji.
Některé kapely se rozpadají, jiné se transformují a pak jsou tu ty, které jedou dál jako nesmrtelná značka – i když z původní sestavy už většinou nezůstalo zhola nic. Ale co na tom, když tyhle legendy pořád dokážou rozproudit krev v žilách? V Česku se na jejich koncerty specializuje agentura Brnokoncert, která nám pro letní sezónu přichystala hned tři velká jména. Takže pozor, protože nostalgie dostane pořádnou dávku rockové energie!
Dneska si dáme dvojrecenzi, protože obě desky, o kterých si budeme povídat, mají leccos společného. Dříve narození vědí, že rokenrol (a později rock) v zemích za železnou oponou neměl zrovna na růžích ustláno. Ano, konaly se koncerty, nahrávaly se desky, to vše ale svázané psanými i nepsanými pravidly, pod bedlivým dohledem státních orgánů. Horší to bylo vlastně pro vyznavače rokenrolu – padesátá léta jsou proslulá tak represivními opatřeními, že by se za ně nemuselo stydět ani gestapo. Šedesátá léta už byla významně uvolněnější, a paradoxně ani období tzv. normalizace muzikantům příliš nepřitvrdilo. Úřadům dělal největší starost underground, takže "běžné" rockové kapely mohly koncertovat i nahrávat. Jenže tou dobou už rokenrol vyšel z módy, a o to víc překvapila dvě rokenrolová alba, která v zemích Varšavské smlouvy postupně vyšla.
Přiznejme si to hned na začátku. Love Actually je čistý, vypočítavý útok na naše emoce. Richard Curtis přesně věděl, co dělá, když míchal tenhle vánoční koktejl, a my mu to i po dvou dekádách baštíme i s navijákem. Proč? Protože to udělal s takovým šarmem, humorem a britskou přímočarostí, že mu ty občasné přeslazené momenty prostě odpustíme.