Porta – festival řízený „z obýváku“
Možná vás napadne: „Co dělá tenhle popík mezi bluesovými legendami?“ A není to překvapivé – velkou část kariéry strávil Chris Rea v mainstreamových vodách. Hity jako Driving Home for Christmas, On the...
Jsou filmy, které stárnou. A pak jsou filmy, které časem získávají úplně nové významy. Útěk do divočiny (Into the Wild, 2007) patří bezpochyby do té druhé kategorie. Když Sean Penn natočil příběh Christophera McCandlesse, vypadalo to jako čistá, syrová adaptace osudu mladíka, který se rozhodl odmítnout konzumní společnost a hledat absolutní svobodu. Dnes, téměř dvacet let po premiéře, ale snímek působí spíš jako fascinující záznam světa, který definitivně přestal existovat.
Když se řekne Kenny Rogers, většina lidí si představí charismatického barda s bílou hřívou, který v 70. a 80. letech kraloval hitparádám s country baladami o osamělých hráčích a osudových ženách. Ale Rogersova hudební cesta byla mnohem barvitější – začínal jako rockový (a dokonce psychedelický!) muzikant, než zjistil, že country publikum je vděčnější a hitparády přístupnější, když se přizpůsobíte většinovému vkusu.
Emmylou Harris je často označována za nejčistší hlas country. Ale tato nálepka skrývá podstatu jejího umění: neustálé odmítání žánrových hranic. Jejích dvacet alb není jen sbírkou skvělých coverů, je to kronika toho, jak se country měnilo v Americana – a ona byla u toho.
Herbie Hancock není jen jazzový pianista. Je to hudební kouzelník, který dokázal proměnit klasický klavír v elektrickou bouři, funkové basy v hypnotický groove a celý žánr jazzu v nekonečné experimentální hřiště. Jeho kariéra je jako dobrodružný sci-fi film – od bebopových začátků s Milesem Davisem přes elektronické šílenství 70. let až po kolaborace s Daft Punk. A nejlepší na tom? Dělal to všechno s úsměvem a lehkostí, která bere dech.
Když do socialistického Československa proniklo jeho tenorové vibrato, názory generací se s třeskem střetly. Ti „dříve narození“ ho zbožňovali. Ať už zpíval anglicky, španělsky či francouzsky, vždy to bylo srozumitelné, líbivé a přinášelo to romantické představy moře, pláží, západů slunce a zvuku cikád. Pro mladší generaci to byl „ten trapnej břichatej Řek“ s přeslazeným repertoárem a kýč, který si zasloužil být zařazený někam mezi krimplenové šaty a zahradní trpaslíky. Pro režim to pak byl „pokrokový Řek“, jehož pravicová junta (ideologický nepřítel č. 1) donutila opustit Řecko.
Vybavujete si tu scénu ze Sestry v akci 2, kde Ahmal sype na hlavu svého spolužáka obvinění, že běloši černochům ukradli všechno od blues po rytmus? Je to věčné téma. Ale co když se popové hvězdy rozhodnou ‚ukrást‘ si něco z hloubi africké buše, bulharských hor nebo indických chrámů? Je to kulturní krádež, nebo geniální fúze, která zachraňuje mizející tradice? Pojďme se podívat na 10 případů, kdy se to (většinou) povedlo.
Vítejte v e-zinu RetroVibes, vašem spolehlivém průvodci do zlatých časů populární hudby – do doby, kdy riffy byly tvrdé, texty dávaly smysl a mikrofony se nepoužívaly jako dekorace na playbackové vystoupení.
RetroVibes vznikl jako malý vzdor proti záplavě dnešního mainstreamu, kde každý hit zní jako klon toho předchozího a texty by šlo shrnout do třech vět. My věříme, že hudba je víc než algoritmus – je to umění, vášeň a příběh. A právě tyhle příběhy vám chceme vyprávět.
Skladba El Cóndor Pasa je pro většinu lidí synonymem ikonické verze dua Simon & Garfunkel. Jenže tahle melodie má mnohem hlubší kořeny, sahající až k peruánské zarzuele z počátku 20. století. Je to příběh hudby, která přešla z divadelních scén do světa populární hudby, filharmoniků, jazzových úprav i repertoáru pouličních muzikantů, a nakonec se stala oficiální součástí peruánského kulturního dědictví. Takže oblečte pončo, nalijte si maté a ponořme se do historie tohoto fascinujícího hudebního fenoménu.
Sedmdesátky, chladný New York, konspirace v přímém přenosu. Sydney Pollack servíruje politicko-špionážní thriller s nostalgií po časech, kdy se ještě filmy nebály přemýšlet. Žádná zběsilá honička v kamerových epilepsiích, žádná CGI gymnastika mezi kulkami. Redfordovi stačí jen čtyřiačtyřicítka, vojenský výcvik spojaře a blonďatá hříva, za kterou by mu odpustili i špionáž proti vlastní matce. Stará poctivá práce.
Bobby McFerrin není jen ten týpek, co v 80. letech rozverně zpíval Don’t Worry, Be Happy. Tohle je chlapík, co dokázal udělat z vlastního hlasu orchestr, jehož koncerty vypadají spíš jako nekonečná improvizace než klasické vystoupení, a jehož hudební experimenty si podávají ruku s jazzem, klasickou hudbou i čistou spontánností.