Smrtící virus známý jako „Captain Trips“ vyhladí většinu světové populace. Ti, kteří přežijí, jsou vedeni zvláštními sny – buď k dobrosrdečné Matce Abagail do Nebrasky, nebo k démonickému Randallu...
Jsou filmy, které stárnou. A pak jsou filmy, které časem získávají úplně nové významy. Útěk do divočiny (Into the Wild, 2007) patří bezpochyby do té druhé kategorie. Když Sean Penn natočil příběh Christophera McCandlesse, vypadalo to jako čistá, syrová adaptace osudu mladíka, který se rozhodl odmítnout konzumní společnost a hledat absolutní svobodu. Dnes, téměř dvacet let po premiéře, ale snímek působí spíš jako fascinující záznam světa, který definitivně přestal existovat.
Redakce Retrovibes Dva kluci z Queensu, co se našli už na základce, v patnácti si říkali Tom & Jerry a hráli si na Everly Brothers. Kdo by to byl řekl, že právě tahle dvojka jednou napíše jeden z nejkrásnějších hudebních příběhů šedesátých let? A kdo by tušil, že tahle idylka skončí mnohem dramatičtěji, než začala? Tak se pohodlně usaďte, protože nás čeká melodická jízda plná harmonie, emocí a pořádného písničkářství.
Redakce Retrovibes Seznamte se s Hallou. Vyrovnaná žena středního věku žije dvojím životem. V tom prvním vede pěvecký sbor, přívětivě zdraví sousedy a čeká na schválení adopce ukrajinského sirotka. V tom druhém se mění ve vysoce organizovanou ekoteroristku, která systematicky odstřihává islandský průmysl od elektřiny a sabotážemi vysokonapěťového vedení „zachraňuje svět“. Nebo alespoň jeho severní, větrnou část.
Redakce Retrovibes V rubrice Soul & Gospel se tentokrát podíváme na muže, který vstoupil do dějin populární hudby jako naprostý unikát. Zatímco hvězdy labelu Motown byly precizně broušené diamanty pod pevnou rukou producentů, Bill Withers byl samorost. Své první studiové pokusy financoval z vlastní kapsy a už v roce 1967 nahrál (prakticky nepovšimnutý) debut Three Nights and a Morning. Ten skutečný, osudový zlom ale přišel až o tři roky později. Billovi bylo tehdy už dvaatřicet let.
Redakce Retrovibes Claude Berri v polovině 80. let převedl na filmové plátno román Marcela Pagnola (L’Eau des collines – česky Živá voda). Z knižní kroniky vesnice udělal dvoudílný film (Jean od Floretty a Manon od pramene), který televize s oblibou reprízuje jako „venkovskou ságu“. Jenže kdo čeká kýč s levandulí, dostane místo toho pomalu utahovanou oprátku.
Redakce Retrovibes Phil Ochs byl písničkář, který se nebál říkat věci naplno. Břitká satira, ostrá kritika společnosti a nekompromisní postoje – to byly hlavní ingredience jeho tvorby. V 60. a 70. letech se stal jednou z nejvýraznějších postav protestního folku, i když jeho hudební dráha postupně přešla daleko za hranice žánru.
Redakce Retrovibes Když v roce 1999 vstoupil do kin dokument Wima Wenderse Buena Vista Social Club, svět se na chvíli zastavil. Nebyl to jen film o kubánské hudbě. Byl to citlivý záznam vzniku jedné naprosto nepravděpodobné desky – a zároveň hluboce lidský příběh o důstojnosti, talentu a neuvěřitelné pokoře. O lidech, kteří celý život hráli, zpívali a mizeli v zapomnění, aby se na sklonku života zničehonic ocitli v centru světové pozornosti. Těch 82 % na ČSFD není náhoda. Wenders zachytil nejen syrovou krásu Havany, ale i okamžik, kdy se v oprýskaném studiu mezi americkými veterány z padesátých let zrodilo album, které obletělo svět.
Redakce Retrovibes Vangelis byl přesně ten typ skladatele, ze kterého by pedagogové na konzervatoři dostávali tik do obou víček. Žádné noty, žádné „teď si rozebereme harmonii“, žádné akademické cvičení. Hudba se u něj nedědila z učebnic, ale z nějakého vnitřního zdroje, který zjevně obcházel veškeré oficiální kanály. Vangelis totiž nikdy nepoužíval notový zápis – hudbu slyšel v celku a okamžitě ji přenášel na klávesy. Partitury pro orchestry za něj museli na základě nahrávek přepisovat placení asistenti (tzv. transkripcionisté).“
Redakce Retrovibes Nedávno jsme tady psali o festivalu Porta. Pojďme se teď podívat na jiný festival okrajového žánru – totiž jazzu. Pro začátek si neodpustíme trochu srovnání. Zatímco se totiž český folk v posledních dvou dekádách neuroticky zavinul do sebe (čest výjimkám), jazz má od svého zrodu v DNA zakódovanou změnu a hbitě fúzuje se vším, co včas neuteče :-) Toho (a taky hladu české jazzové komunity) využili organizátoři festivalu "Mladí ladí jazz".
