Porta – festival řízený „z obýváku“
Supraphon zase hrabe v archivu a vykutal zlatý valoun. Tohle není jen nostalgie pro pamětníky, ale soundtrack československého blues rocku, jak šel čas – od britských cover verzí s lehce dřevěnou...
Jeden z nejstarších nepřetržitě fungujících festivalů u nás. Legenda, o které se píšou knížky a natáčejí dokumenty. Letos se dožívá šedesátky a pozor: v překvapivě dobré kondici! Jak se kočíruje celorepublikový kolos z jednoho obýváku a proč Porta nepotřebuje drahé nákupčí talentů, aby vyprodala Lesní divadlo? Odpovídá její šéfka Anna Roytová.
Nedávno jsme na Retrovibes psali o tom, jak ikonická značka MTV definitivně rezignovala na svůj původní hudební odkaz a stala se spíše archivem reality show. Pro každého, kdo vyrostl na estetice osmdesátých a devadesátých let, je to smutná zpráva, ale zároveň i impuls k ohlédnutí. Právě na obrazovkách MTV se totiž zrodil formát, který navždy změnil vnímání hudby.
Kořeny: Blues a Gospel
Vše začíná u blues a gospelu, které tvoří základní stavební kameny mnoha dalších žánrů.
"Ça plane pour moi" je jedním z těch kousků, které vás praští do uší jako blesk z čistého nebe. V roce 1977 se tahle belgická pecka objevila na scéně a způsobila pořádný rozruch. Skladba, kterou proslavil Plastic Bertrand, je esencí punkové energie smíchané s francouzským šarmem a notnou dávkou recese.
Když se řekne soul, jedno jméno by mělo zaznít mezi prvními – Sam Cooke. Byl nejen jedním z průkopníků tohoto žánru, ale také zpěvákem s tak podmanivým hlasem, že dokázal proměnit jakoukoli skladbu v nezapomenutelný zážitek. Jeho přechod z gospelu k populární hudbě byl nejen přirozený, ale také revoluční. Bez jeho vlivu by soul možná nikdy nedosáhl takového věhlasu a mnoho jeho následovníků by nikdy nevstoupilo na hudební scénu.
„Like a Rolling Stone“ není jen písnička, je to kulturní manifest. Její cesta od Dylanova hotelového rukopisu až po cover verze od Hendrixe, Marleyho nebo Bowieho připomíná evoluci mýtu, který se neustále přepisuje.
Je to bombastické, sentimentální, plné anachronismů a líbivých polopravd – a stejně vás to smete. Tohle není dokument, ale rockový blockbuster, který se valí jako největší hity Queen. A upřímně? Když hraje „Bohemian Rhapsody“, „We Will Rock You“ nebo „Radio Ga Ga“, je těžké nebýt uchvácen.
Když se v roce 2015 na pražské Broadway objevil muzikál Mýdlový princ, asi bylo všem jasné, že jeho autoři název nevybrali náhodou. Odkazoval na jednu z těch písní, které si prošly slušnou mezinárodní štafetou, takže se dalo spolehnout na to, že si ji lidé stále pamatují. Václav Neckář ji nazpíval v roce 1981, ale ani on rozhodně nebyl první. Takže zpátky proti proudu času – jak se Needles and Pins dostala až sem?
V rubrice Soul & Gospel se tentokrát podíváme na muže, který vstoupil do dějin populární hudby jako naprostý unikát. Zatímco hvězdy labelu Motown byly precizně broušené diamanty pod pevnou rukou producentů, Bill Withers byl samorost. Své první studiové pokusy financoval z vlastní kapsy a už v roce 1967 nahrál (prakticky nepovšimnutý) debut Three Nights and a Morning. Ten skutečný, osudový zlom ale přišel až o tři roky později. Billovi bylo tehdy už dvaatřicet let.
Když se řekne Kenny Rogers, většina lidí si představí charismatického barda s bílou hřívou, který v 70. a 80. letech kraloval hitparádám s country baladami o osamělých hráčích a osudových ženách. Ale Rogersova hudební cesta byla mnohem barvitější – začínal jako rockový (a dokonce psychedelický!) muzikant, než zjistil, že country publikum je vděčnější a hitparády přístupnější, když se přizpůsobíte většinovému vkusu.