Porta – festival řízený „z obýváku“
Chris Rea, britský písničkář s nezaměnitelným chraplákem a vášní pro slide kytaru, v albu Santo Spirito Blues opět staví mosty mezi bluesovou tradicí a svou vlastní melancholickou introspektivností....
Jsou filmy, které stárnou. A pak jsou filmy, které časem získávají úplně nové významy. Útěk do divočiny (Into the Wild, 2007) patří bezpochyby do té druhé kategorie. Když Sean Penn natočil příběh Christophera McCandlesse, vypadalo to jako čistá, syrová adaptace osudu mladíka, který se rozhodl odmítnout konzumní společnost a hledat absolutní svobodu. Dnes, téměř dvacet let po premiéře, ale snímek působí spíš jako fascinující záznam světa, který definitivně přestal existovat.
V dějinách hudebního designu existují obrazy, které přerostly svůj původní účel. Fotografie Paula Simonona, jak v roce 1979 na pódiu newyorského Palladia tříští svou basovou kytaru, je jedním z nich. Dnes ji známe především jako obal alba London Calling skupiny The Clash. Je citována, reinterpretována a analyzována jako vizuální definice punku. Jenže ten snímek nevznikl jako konceptuální grafický projekt. Vznikl jako moment. A právě v tom spočívá síla tvorby britské fotografky Pennie Smith.
Někdy ve třicátých letech minulého století se na americkém Jihu začal vyprávět zvláštní příběh. Mladý bluesman jménem Robert Johnson prý jedné noci přišel na osamělou křižovatku, kde potkal samotného ďábla. Ten mu měl naladit kytaru, vrátit mu ji do rukou — a spolu s ní i talent, jaký prý žádný jiný hráč neměl. Je to krásná legenda. Má jen jednu drobnou vadu: skoro jistě se nikdy nestala. Což ovšem vůbec nebrání tomu, aby se vyprávěla už téměř sto let. Ale ať už se na té křižovatce odehrálo cokoliv, jedno je jisté: hudební historie miluje dobré legendy. A někdy jsou ty legendy skoro stejně zajímavé jako samotné písně.
Vangelis byl přesně ten typ skladatele, ze kterého by pedagogové na konzervatoři dostávali tik do obou víček. Žádné noty, žádné „teď si rozebereme harmonii“, žádné akademické cvičení. Hudba se u něj nedědila z učebnic, ale z nějakého vnitřního zdroje, který zjevně obcházel veškeré oficiální kanály. Vangelis totiž nikdy nepoužíval notový zápis – hudbu slyšel v celku a okamžitě ji přenášel na klávesy. Partitury pro orchestry za něj museli na základě nahrávek přepisovat placení asistenti (tzv. transkripcionisté).“
V březnu 1965 byli Yardbirds přesně tam, kde chtěla být každá britská kapela. Čerstvý hit For Your Love se vyhříval na třetím místě hitparády, koncerty byly vyprodané, holky omdlévaly a peníze se konečně sypaly rychleji než akordy. Pro většinu dvacetiletých kluků by to byl splněný sen. Jenže pak tu byl Eric Clapton – a ten měl problém.
Angie Stone, významná osobnost světové hudební scény, tragicky zemřela 1. března 2025 při automobilové nehodě poblíž Montgomery v Alabamě. Bylo jí 63 let. Její hudební kariéra, která začala v gospelových sborech a pokračovala přes hip-hopové trio The Sequence až po úspěšnou sólovou dráhu v žánrech soulu a R&B, zanechala nesmazatelnou stopu v hudebním průmyslu.
Byly doby, kdy slovo Porta neznamenalo jen festival. Znamenalo komunitu. Znamenalo životní styl. A pro tisíce mladých lidí představovalo něco, co se v tehdejším Československu hledalo jen těžko: prostor ke svobodnému vyjádření – alespoň tak svobodnému, jak to režim dovolil. A to z ní dělalo něco mnohem většího než obyčejnou přehlídku písničkářů a kapel.
Když se řekne „bollywoodský film“, většině evropských diváků naskočí v hlavě obrázek extravagantních tanečních čísel, lásky tak silné, že by z ní Ganga tekla pozpátku – a ještě by se u toho červenala, a tříhodinového maratonu emocí, jaké běžný západní snímek servíruje na etapy po pěti letech. Ale P.K. je něco trochu jiného. Nebo spíš – je to všechno výše zmíněné a zároveň něco mnohem víc. Film, který si bez skrupulí střílí z náboženských dogmat, politické manipulace a zároveň z diváků samotných. A přesto je to ohromně lidský příběh, který dokáže dojmout i rozesmát.
Je jen málo filmů, kde Jean Gabin nejen hraje, ale kde se i každá druhá věta stane legendou. Svatý rok je jednou z těchto vzácných komedií. Atypická francouzská heist movie s notným přesmykem do absurdity, v níž se dva uprchlí vězni v rouchu katolických kněží vydávají do Říma pro lup ukrytý před mnoha lety. Jenže plány zřídka vycházejí podle představ, zvláště když jejich cestu zkomplikuje únos letadla a nakonec zjistí, že poklad, na který se těšili, se mezitím stal světským majetkem církve.
Některé kapely se rozpadají, jiné se transformují a pak jsou tu ty, které jedou dál jako nesmrtelná značka – i když z původní sestavy už většinou nezůstalo zhola nic. Ale co na tom, když tyhle legendy pořád dokážou rozproudit krev v žilách? V Česku se na jejich koncerty specializuje agentura Brnokoncert, která nám pro letní sezónu přichystala hned tři velká jména. Takže pozor, protože nostalgie dostane pořádnou dávku rockové energie!