Groovy Kind of Love: Od klasiky po popovou hvězdu
Kdo by neznal tuhle melodii, co se vám dostane pod kůži? Píseň "Groovy Kind of Love" má za sebou dlouhou a zajímavou historii. Pojďme se společně podívat, jak se z klasické kompozice stala...
Kdo by neznal tuhle melodii, co se vám dostane pod kůži? Píseň "Groovy Kind of Love" má za sebou dlouhou a zajímavou historii. Pojďme se společně podívat, jak se z klasické kompozice stala...
Slovo „retro“ v nás většinou spouští bezpečný reflex nostalgie. Představujeme si dobu, kdy svět měl jasnější obrysy, auta připomínala umělecká díla na kolech a hudba měla duši, kterou dnes v digitálním šumu marně hledáme. Je snadné propadnout iluzi, že tehdy bylo „všechno v pořádku“. Jenže ten sluneční jas minulých dekád vrhal i velmi dlouhé a velmi temné stíny. Film Zelená kniha je přesně o tom – o kráse, která bolí, a o pořádcích, u kterých je jedině dobře, že skončily v propadlišti dějin.
Jestli máte slabost pro hlasy, které dokážou rozbušit srdce a zmrazit čas, věnujte pozornost dnešnímu článku (pro milovníky scatu je to pak povinná četba). Sarah Vaughan, známá také pod přezdívkami "Sassy" nebo "The Divine One", dáma s hlasem, který by dokázal roztavit i ledovec, patří mezi největší jazzové zpěvačky všech dob. Její cesta od gospelových začátků přes bebopové experimenty až po popové hity je fascinující příběh.
V červenci 1969 se svět díval nahoru. Raketa Saturn V mířila k Měsíci, televize běžely naplno a technologický optimismus měl své žně. A do toho vychází singl, který začíná slovy „Ground Control to Major Tom…“
Načasování? Devět dní před startem Apollo 11. Marketingový génius by si mnul ruce. Jenže tady žádný promyšlený PR plán nebyl. Spíš intuice a trochu kosmické shody okolností.
Damien Chazelle natočil film o hudbě, který je drsnější než většina filmů o boxu. V centru dění stojí Andrew Neiman (Miles Teller), talentovaný bubeník, jehož snem je stát se dalším Buddym Richem. Cesta za dokonalostí ale vede přes Terence Fletchera (J.K. Simmons), dirigenta a učitele s metodami, které by zahanbily i vojenský výcvikový tábor. Výsledek? Psychologický duel, kde se o vítězi rozhoduje nikoliv v ringu, ale v izolované zvukotěsné místnosti s bicí soupravou.
Když se v roce 1969 dali dohromady David Crosby, Stephen Stills a Graham Nash, vypadalo to jako splněný sen všech, kdo milovali krásné vokální harmonie. A když se k nim později připojil Neil Young, dostal tenhle sen i pořádnou dávku syrové energie a nepředvídatelnosti. Crosby, Stills & Nash (a někdy Young) nebyli jen kapela, ale spíš časovaná bomba plná talentu, ega a nekonečných konfliktů.
Billy Wilder v roce 1959 přišel s filmem, který redefinoval, co všechno může být komedie. Někdo to rád horké kombinuje vtip, chaos, romantiku a trochu toho jazzového svádění. Je to film, který se na první pohled tváří jako prostá zábava, ale pod povrchem má důvtip a odvahu, které z něj činí jedno z nejikoničtějších děl zlaté éry Hollywoodu.
Pokud Beatles byli slušní hoši, které byste bez obav představili své babičce, Rolling Stones byli přesný opak. Divočejší, syrovější, drzejší – přesně takovou kapelu chtěl Andrew Loog Oldham, když si v roce 1963 vzal partu londýnských bluesových nadšenců pod svá křídla. Chtěl vytvořit kapelu, která bude kontrastem k uhlazeným Beatles, a když narazil na Micka Jaggera, Keitha Richardse, Briana Jonese, Charlieho Wattse a Billa Wymana, okamžitě v nich viděl ideální materiál na ikony rebelství. Vzal je pod svá křídla a začal z nich budovat rock’n’rollové fenomény.
Little Richard nebyl jen jedním z pionýrů rock and rollu – on byl exploze, která žánr katapultovala do nové éry. S jeho divokým projevem, křiklavým stylem a klavírní hrou, která připomínala závodní auto v plné rychlosti, změnil pravidla hry a vytvořil sound, který inspiroval generace.
Neumíme si představit, že bychom pro první článek v rubrice Jazz zvolili jiné jméno :-)
Louis Armstrong, známý pod přezdívkami „Satchmo“ nebo „Pops“, je jednou z největších ikon jazzu 20. století. Tento geniální trumpetista a zpěvák, narozený 4. srpna 1901 v New Orleans, změnil tvář hudby díky svému charismatickému projevu, sólové hře a inovativnímu scatovému zpěvu.
V dobách zadrátovaných hranic k nám prosakovaly informace ze Západu jen sporadicky a leckdy jsme si je idealizovali. Drsnější realitu bychom ani neměli s čím porovnat – open air festivaly se u nás, s výjimkou legendární Porty (na kterou v dobách největší slávy dorazilo cca 30 000 lidí), nekonaly. Proto pro nás byl Woodstock synonymem svobodného vyjádření a nekonformní hudby hrané bez překážek.
