Porta – festival řízený „z obýváku“
Zvedněte ruku, kdo neznáte The Mamas & the Papas. Žádná ruka nahoře? My to věděli. Symbol hippies, nespoutanosti, kalifornského léta, písniček, které znějí, jako by vznikly někde mezi pláží a západem...
Jsou filmy, které stárnou. A pak jsou filmy, které časem získávají úplně nové významy. Útěk do divočiny (Into the Wild, 2007) patří bezpochyby do té druhé kategorie. Když Sean Penn natočil příběh Christophera McCandlesse, vypadalo to jako čistá, syrová adaptace osudu mladíka, který se rozhodl odmítnout konzumní společnost a hledat absolutní svobodu. Dnes, téměř dvacet let po premiéře, ale snímek působí spíš jako fascinující záznam světa, který definitivně přestal existovat.
Existují osobnosti, které se v dějinách hudby objeví přesně v ten okamžik, kdy je svět potřebuje. A pak jsou osobnosti, které se objevují dokonce dřív, než svět vůbec stihne pochopit, že je potřebuje. Pete Seeger patřil k těm druhým.
Dalo by se říct, že kdyby blues mělo hlas jako šmirglpapír, jmenovalo by se Howlin’ Wolf. Ale to by bylo přeceňování šmirglpapíru – protože Wolfův hlas byl ještě hrubší, naléhavější a, troufáme si říct, děsivě krásnější.
V polovině devadesátých let, kdy byl zájem o world music na vrcholu, vybuchla bomba. Karl Jenkins vydal své první autorské album Adiemus - Songs of Sanctuary. Znělo úchvatně – jako pečlivě sesbírané a vycizelované nahrávky domorodých hlasů a hypnotických rytmů, za kterými se etnomuzikologové léta plazili pouští, džunglí i pralesem, doplněné o evropsky kultivované filharmoniky.
Máte pojem world music spojený s jihoafrickými mbaqanga a isicathamiya? Nebo vám učarovala indická rága a tála? Andské flétny? Alžírský raï? A co takhle něco bližšího, něco tak notoricky známého, že v tom žádnou exotiku nevidíme? Ano, řeč je o Bulharsku.
V dějinách hudebního designu existují obrazy, které přerostly svůj původní účel. Fotografie Paula Simonona, jak v roce 1979 na pódiu newyorského Palladia tříští svou basovou kytaru, je jedním z nich. Dnes ji známe především jako obal alba London Calling skupiny The Clash. Je citována, reinterpretována a analyzována jako vizuální definice punku. Jenže ten snímek nevznikl jako konceptuální grafický projekt. Vznikl jako moment. A právě v tom spočívá síla tvorby britské fotografky Pennie Smith.
Když v roce 2007 vtrhl do kin nízkonákladový irský film Once, publikum bylo dojaté. A dávalo to smysl — autenticita je vzácná komodita a Once se prodával jako její koncentrovaná podoba. Malý film, malý příběh, malí lidé — a mezi nimi něco, čemu se pak roky říkalo „nezaměnitelná chemie“.
Claude Berri v polovině 80. let převedl na filmové plátno román Marcela Pagnola (L’Eau des collines – česky Živá voda). Z knižní kroniky vesnice udělal dvoudílný film (Jean od Floretty a Manon od pramene), který televize s oblibou reprízuje jako „venkovskou ságu“. Jenže kdo čeká kýč s levandulí, dostane místo toho pomalu utahovanou oprátku.
Damien Chazelle natočil film o hudbě, který je drsnější než většina filmů o boxu. V centru dění stojí Andrew Neiman (Miles Teller), talentovaný bubeník, jehož snem je stát se dalším Buddym Richem. Cesta za dokonalostí ale vede přes Terence Fletchera (J.K. Simmons), dirigenta a učitele s metodami, které by zahanbily i vojenský výcvikový tábor. Výsledek? Psychologický duel, kde se o vítězi rozhoduje nikoliv v ringu, ale v izolované zvukotěsné místnosti s bicí soupravou.