Kořeny populární hudby
Kořeny: Blues a Gospel Vše začíná u blues a gospelu, které tvoří základní stavební kameny mnoha dalších žánrů. Blues: Vzniklo koncem 19. století v afroamerické komunitě na jihu USA. Je to hudba plná smutku,...
Kořeny: Blues a Gospel Vše začíná u blues a gospelu, které tvoří základní stavební kameny mnoha dalších žánrů. Blues: Vzniklo koncem 19. století v afroamerické komunitě na jihu USA. Je to hudba plná smutku,...
Nad touhle otázkou nejspíš přemýšlí málokdo, protože za našeho života byly, jsou a nejspíš i budou. A v případě hlubšího zamyšlení a pod dojmem jejich hlučnosti a svítivosti bychom je nejspíš na časové ose umístili do novověku, kdy využití elektřiny takový zážitek umožňovalo. Ale pravda sahá mnohem, mnohem hlouběji.
Tentokrát jsme v našem virtuálním filmovém archivu sáhli do raných devadesátek, čili do doby, v níž ještě bublalo porevoluční nadšení.
Jan Hřebejk a Petr Jarchovský si v roce 1993 střihli pokus o český rokenrolový muzikál, a výsledek? Někde mezi povedenou retro pohlednicí a hanspaulským jamem s časovým paradoxem. Na jedné straně přesně trefená atmosféra 50. let s ostrým kontrastem mezi mladickou vzpurností a tesilovým šedým průměrem. Na straně druhé hudba, která si často neví rady, jestli chce být oldschool nebo spíš devadesátkově popová.
Jméno Genesis pro mnohé automaticky splývá s Philem Collinsem, stadionovým popem a naleštěným zvukem osmdesátých let. Jenže to je jen jedna – a vlastně dost pozdní – kapitola příběhu kapely, která začínala jako intelektuální artrockový projekt a dlouho se pohybovala v úplně jiných souřadnicích. Pokud chceme mluvit o Genesis jako kapele, dává největší smysl soustředit se na jejich „klasické“ období: Tony Banks, Mike Rutherford, Peter Gabriel, Steve Hackett a Phil Collins.
Smrtící virus známý jako „Captain Trips“ vyhladí většinu světové populace. Ti, kteří přežijí, jsou vedeni zvláštními sny – buď k dobrosrdečné Matce Abagail do Nebrasky, nebo k démonickému Randallu Flaggovi do Las Vegas. Společnost se znovu formuje do dvou táborů – světla a temnoty – a schyluje se k finální konfrontaci mezi těmito silami. To jen na úvod, kdybyste nevěděli, o čem je v téhle recenzi řeč.
Odnoží blues je skoro stejně tolik jako států v USA – a možná i víc, pokud počítáme všechny ty místní variace, co kdy vznikly v zapadlých klubech a barech. Ale pokud bychom měli najít jedno jméno, které vystihuje přerod klasického venkovského blues v něco syrovějšího, hlasitějšího a elektrifikovaného, pak by to byl Muddy Waters. Otec moderního Chicago blues.
Popravdě: „In Spite of All the Danger“ zní jako písnička, kterou by si kluci zahráli na dvorku, zatímco čekají, až mamka dovaří čaj. A to je přesně to, co se stalo. Skiffle – a to přímo z učebnice.
Pokud Beatles byli slušní hoši, které byste bez obav představili své babičce, Rolling Stones byli přesný opak. Divočejší, syrovější, drzejší – přesně takovou kapelu chtěl Andrew Loog Oldham, když si v roce 1963 vzal partu londýnských bluesových nadšenců pod svá křídla. Chtěl vytvořit kapelu, která bude kontrastem k uhlazeným Beatles, a když narazil na Micka Jaggera, Keitha Richardse, Briana Jonese, Charlieho Wattse a Billa Wymana, okamžitě v nich viděl ideální materiál na ikony rebelství. Vzal je pod svá křídla a začal z nich budovat rock’n’rollové fenomény.
Kdo by neznal tuhle melodii, co se vám dostane pod kůži? Píseň "Groovy Kind of Love" má za sebou dlouhou a zajímavou historii. Pojďme se společně podívat, jak se z klasické kompozice stala celosvětový hit.
Damien Chazelle natočil film o hudbě, který je drsnější než většina filmů o boxu. V centru dění stojí Andrew Neiman (Miles Teller), talentovaný bubeník, jehož snem je stát se dalším Buddym Richem. Cesta za dokonalostí ale vede přes Terence Fletchera (J.K. Simmons), dirigenta a učitele s metodami, které by zahanbily i vojenský výcvikový tábor. Výsledek? Psychologický duel, kde se o vítězi rozhoduje nikoliv v ringu, ale v izolované zvukotěsné místnosti s bicí soupravou.
Patsy Cline nepatřila mezi zpěvačky, které by se spokojily s tím, co už fungovalo. Její hlas nebyl jen dalším sladkým sopránem country scény – byl syrový, sytý a nesl v sobě emoce, které dokázaly přenést bolest i naději přímo k posluchači. Málokdo ve své době zpíval country tak, aby to oslovilo nejen fanoušky tohoto žánru, ale i milovníky popu nebo rockabilly. Patsy Cline to zvládla a otevřela tím dveře dalším generacím zpěvaček.