Hudba 60. let, a zvláště ta spojená s hnutím hippies, byla nesmírně rozmanitá a odrážela bouřlivé společenské a kulturní změny té doby. Charakterizovat ji lze několika klíčovými rysy:
Některé hudební revoluce začínají v honosných studiích. Jiné v zakouřených klubech. A pak existují i takové, které se zrodí… v kuchyni mezi sporákem a dřezem. Příběh alba Oxygène a jednoho riskujícího fanfaróna je přesně ten poslední případ.
Pomáda (1978) je jako bonbon z 50. let nalezený ve staré plechovce v sedmdesátých. Bublinkový pop, do kterého si občas kousnete a překvapí vás, že ještě chutná. Film, který vznikl v časech disco horečky, ale svou estetikou se vrací do doby rock ’n’ rollu, natolik idealizované, že i rebelové vypadají jako z reklamy na mléko.
Vezměte geniálně zpívající chlapecký sbor, přidejte hvězdné herecké obsazení (Dustin Hoffman, Kathy Bates) a zamíchejte to se scénářem, který tápe mezi dramatem, inspirací a vyprázdněnými klišé. Výsledek? Film, který vás nejdřív omráčí hudbou, pak ale začne klopýtat a nakonec neví, kam vlastně běží.
Někdo se narodí se stříbrnou lžičkou v puse. Johnny Winter přišel na svět s bílými vlasy, kytarou v ruce a blues v krvi. Už jako kluk v Texasu hltal hudbu, která zněla z jukeboxů a rádia, a fascinovaně poslouchal černošské služebné, jak si zpívají gospel. Když pak poprvé uslyšel Muddyho Waterse, měl jasno – tohle je hudba, kterou chce hrát. A že se do toho opře tak, že z něj bude jedna z nejvýraznějších postav blues rocku? To tehdy ještě netušil ani on sám.
V březnu 1965 byli Yardbirds přesně tam, kde chtěla být každá britská kapela. Čerstvý hit For Your Love se vyhříval na třetím místě hitparády, koncerty byly vyprodané, holky omdlévaly a peníze se konečně sypaly rychleji než akordy. Pro většinu dvacetiletých kluků by to byl splněný sen. Jenže pak tu byl Eric Clapton – a ten měl problém.
Na první pohled to vypadá jako zaujatost, vždyť co už v našich končinách může mít dokonalejší punc retro? Odpověď je jednoduchá – přikláníme se k názoru, který pravověrní trampi neradi slyší: totiž že trampská hudba je specifickou „odrůdou“ folku. Na jejím vzniku se v dobách první republiky podepsaly vlivy lidovek, kramářských písní, tehdy populárních cechovních sborů, ale také jazzu. Texty, zřetelně ovlivněné rodokapsy a westerny, byly romantické a sentimentální. Často opěvovaly krásu přírody, paradoxně však šlo zhusta o přírodu americkou či kanadskou, kam se běžný tramp od Berounky nejspíš nikdy v životě nepodíval.
Michael Mann si s adaptací Cooperova románu poradil po svém. Zapomeňte na literární hloubku nebo historickou přesnost, tohle je film, který klouže po povrchu emocí a vizuálna, ale dělá to zatraceně působivě. Scénář plný klišé? Jistě. Ale když je servírujete s kamerou Dantona C. Jacka, která dělá z americké divočiny takřka hlavního hrdinu příběhu, a přidáte charismatického Daniela Day-Lewise, přestanete řešit, že dialogy občas připomínají školní čtenářský deník.
Claude Berri v polovině 80. let převedl na filmové plátno román Marcela Pagnola (L’Eau des collines – česky Živá voda). Z knižní kroniky vesnice udělal dvoudílný film (Jean od Floretty a Manon od pramene), který televize s oblibou reprízuje jako „venkovskou ságu“. Jenže kdo čeká kýč s levandulí, dostane místo toho pomalu utahovanou oprátku.
Když se v roce 2015 na pražské Broadway objevil muzikál Mýdlový princ, asi bylo všem jasné, že jeho autoři název nevybrali náhodou. Odkazoval na jednu z těch písní, které si prošly slušnou mezinárodní štafetou, takže se dalo spolehnout na to, že si ji lidé stále pamatují. Václav Neckář ji nazpíval v roce 1981, ale ani on rozhodně nebyl první. Takže zpátky proti proudu času – jak se Needles and Pins dostala až sem?
Existují zpěváci, kteří zpívají krásně, a pak jsou tu tací, kteří zpívají pravdivě. Joe Cocker patřil do té druhé kategorie – chlap, který zněl, jako by prošel životem, dýmem, whisky i bolestí, a nakonec to všechno vydechl do mikrofonu. Angličan z industriálního Sheffieldu, který se naučil křičet soul dřív, než vůbec slyšel o Otisu Reddingovi.
