Praha se v nadcházejících měsících stane poutním místem pro všechny, kteří v hudbě hledají víc než jen tři akordy a líbivý refrén. Agentura Obscure Promotion totiž vytáhla z rukávu esa, která potěší jak...
Najít dnes na jednom místě přehled zajímavých festivalů bez toho, abyste se museli proklikávat přes regionální jarmarky, výstavy drobného zvířectva a neaktuální pozvánky z předloňska, je překvapivě těžké. Právě proti proudu obřích univerzálních portálů se v posledních měsících vydaly dva nové specializované katalogy – Folkfesty a Rockfesty –, které sází na úzké žánrové zaměření a poctivou ruční správu dat.
Blues není o tom, že jste na dně. Dává návod, jak se z něj dostat s kytarou v ruce a písní na rtech. Zapomeňte na zaprášené archivy – sestavili jsme pro vás výběr, který vám ukáže, proč tahle dvanáctitaktová magie už sto let definuje všechno, co dnes posloucháte. Od křižovatek v Mississippi až po elektrickou bouři v Chicagu.
V Česku máme s country tak trochu problém. Pleteme si ji s její lokální mutací, která se sice hezky zpívá u táboráku, ale má jeden zásadní nedostatek: chybí jí drajv. Česká country se časem tak nějak „prohoupala“ do rytmu, který má blíž k dechovce nebo vlažnému popu než k syrovému vyprávění z okraje společnosti. Je to taková „knedlíková“ verze – nikoho neurazí, ale krev vám v žilách nerozproudí. Jenže country se nemá hrát v papučích. Má se hrát v botách, co něco zažily.
Představte si hudební arénu, kde proti sobě stojí dvě legendy country hudby: Jimmie Rodgers a Hank Williams. Oba jsou nespornými titány žánru, oba zanechali nesmazatelný otisk v hudební historii. Ale kdo z nich si zaslouží titul „otec country“? Uděláme si v tom jasno – ačkoliv nám může hrozit, že se při tom zatouláme v chaosu country hudby.
Když se řekne Kenny Rogers, většina lidí si představí charismatického barda s bílou hřívou, který v 70. a 80. letech kraloval hitparádám s country baladami o osamělých hráčích a osudových ženách. Ale Rogersova hudební cesta byla mnohem barvitější – začínal jako rockový (a dokonce psychedelický!) muzikant, než zjistil, že country publikum je vděčnější a hitparády přístupnější, když se přizpůsobíte většinovému vkusu.
Vangelis byl přesně ten typ skladatele, ze kterého by pedagogové na konzervatoři dostávali tik do obou víček. Žádné noty, žádné „teď si rozebereme harmonii“, žádné akademické cvičení. Hudba se u něj nedědila z učebnic, ale z nějakého vnitřního zdroje, který zjevně obcházel veškeré oficiální kanály. Vangelis totiž nikdy nepoužíval notový zápis – hudbu slyšel v celku a okamžitě ji přenášel na klávesy. Partitury pro orchestry za něj museli na základě nahrávek přepisovat placení asistenti (tzv. transkripcionisté).“
Film jako takový: Kaleidoskop šedesátek s pár slepými skvrnami.
Miloš Forman, s nenapodobitelným citem pro lidskost a absurditu, vzal legendární broadwayský muzikál a přetavil ho v něco, co se jen vzdáleně podobá jeho divadelní předloze. Vlasy ve Formanově podání nejsou jen vyprávěním o hippie éře, ale jakýmsi surrealistickým průřezem dobovou kulturou, který kombinuje hravost, melancholii a ostrý politický komentář.
Vezměte geniálně zpívající chlapecký sbor, přidejte hvězdné herecké obsazení (Dustin Hoffman, Kathy Bates) a zamíchejte to se scénářem, který tápe mezi dramatem, inspirací a vyprázdněnými klišé. Výsledek? Film, který vás nejdřív omráčí hudbou, pak ale začne klopýtat a nakonec neví, kam vlastně běží.
Latinskoamerická hudba je trochu jako dobrý guláš – každý do něj přinesl něco svého a výsledek chutná úplně jinak než jednotlivé ingredience. V tomhle případě připluli do hrnce Španělé a Portugalci s kytarami a harmonickými postupy, Afričané přinesli rytmus, který dokáže rozhýbat i židli v čekárně, a domorodé kultury přidaly melancholii a zvláštní zvuk fléten z horských oblastí And.
Pokud Beatles byli slušní hoši, které byste bez obav představili své babičce, Rolling Stones byli přesný opak. Divočejší, syrovější, drzejší – přesně takovou kapelu chtěl Andrew Loog Oldham, když si v roce 1963 vzal partu londýnských bluesových nadšenců pod svá křídla. Chtěl vytvořit kapelu, která bude kontrastem k uhlazeným Beatles, a když narazil na Micka Jaggera, Keitha Richardse, Briana Jonese, Charlieho Wattse a Billa Wymana, okamžitě v nich viděl ideální materiál na ikony rebelství. Vzal je pod svá křídla a začal z nich budovat rock’n’rollové fenomény.