Když v roce 2007 vtrhl do kin nízkonákladový irský film Once, publikum bylo dojaté. A dávalo to smysl — autenticita je vzácná komodita a Once se prodával jako její koncentrovaná podoba. Malý film,...
Jeden z nejstarších nepřetržitě fungujících festivalů u nás. Legenda, o které se píšou knížky a natáčejí dokumenty. Letos se dožívá šedesátky a pozor: v překvapivě dobré kondici! Jak se kočíruje celorepublikový kolos z jednoho obýváku a proč Porta nepotřebuje drahé nákupčí talentů, aby vyprodala Lesní divadlo? Odpovídá její šéfka Anna Roytová.
Redakce Retrovibes Americký folkový písničkář, jehož obdivovali David Bowie i Tony Visconti.
V hudbě existují jména, která zaplňují stadiony, a pak jména, která kolují mezi zasvěcenými jako otevřené tajemství. Tucker Zimmerman patřil k těm druhým. V sobotu zemřel americký písničkář, který většinu života strávil mimo hlavní proud – a přesto (nebo právě proto) po sobě zanechal stopu, jakou dokáže jen málokdo.
Redakce Retrovibes Někteří bluesmani měli drsný život, někteří měli velkou hubu, ale John Lee Hooker měl navíc ještě smysl pro humor. A taky talent mlžit. O svém narození tvrdil pokaždé něco jiného – 1912? 1915? 1917? Kdo ví. A kdyby šlo jen o roky, ale on si i jména vyměňoval jak ponožky. Texas Slim, Delta John, Birmingham Sam, Johnny Williams… Jeden člověk? Nebo konspirace několika bluesmanů v jednom těle?
https://en.wikipedia.org/wiki/John_Lee_Hooker
Redakce Retrovibes Claude Berri v polovině 80. let převedl na filmové plátno román Marcela Pagnola (L’Eau des collines – česky Živá voda). Z knižní kroniky vesnice udělal dvoudílný film (Jean od Floretty a Manon od pramene), který televize s oblibou reprízuje jako „venkovskou ságu“. Jenže kdo čeká kýč s levandulí, dostane místo toho pomalu utahovanou oprátku.
Redakce Retrovibes Dokázal být zároveň mystikem i svůdníkem, zenovým žákem i věčným pochybovačem. V polovině 90. let vyměnil koncertní pódia za tichý buddhistický klášter, kde meditoval, ukláněl se svému učiteli a vařil polévku pro mnichy. Jenže Cohen prostě nedokázal nebýt básníkem: i když měl mlčet, psal verše. Když měl meditovat, v hlavě mu zněly melodie. A tak se po letech vrátil s novými písněmi – ještě temnějšími, ještě moudřejšími. Ať už byl v životě čímkoliv, především byl jedním z nejhlubších písničkářů 20. století. Jeho hudba je jako starý kabát: těžká, ale když si ji obléknete, už ji nechcete sundat. Ačkoli ho mnozí označují za „depresivního“, jeho tvorba není jen o melancholii – je o kráse, víře, sexu a hledání smyslu uprostřed chaosu.
Redakce Retrovibes Dneska máme všechno. V kapse nosíme celou historii hudby, od Johanna Sebastiana Bacha po nejnovější synth-pop. Stačí kliknout, a hraje to. Stačí přeskočit, a hraje něco jiného. Nekonečný bufet, kde si můžete nandat všechno – a nakonec stejně odejdete s pocitem, že jste vlastně nic neochutnali. Hojnost z nás udělala přebíravé konzumenty. Z hudby se stal „content“, který protéká ušima jako voda z kohoutku. Je jí dost, je levná a je všude. A právě to je ten problém.
Redakce Retrovibes Některé hudební revoluce začínají v honosných studiích. Jiné v zakouřených klubech. A pak existují i takové, které se zrodí… v kuchyni mezi sporákem a dřezem. Příběh alba Oxygène a jednoho riskujícího fanfaróna je přesně ten poslední případ.
Redakce Retrovibes Proč plníme sály na kapely, které vlastně neexistují?
Revivalové kapely jsou zvláštní živočišný druh. Jedni je považují za svatokrádež, druzí za poslední šanci slyšet milovanou hudbu naživo. Pravda je – jako obvykle – někde mezi. Revival totiž může být poctivým řemeslem, technickým fetišem, kolektivní terapií… anebo taky velmi trapnou maškarádou. Rozdíl mezi těmito póly bývá propastný. A zatraceně slyšitelný.
Redakce Retrovibes Vítejte v e-zinu RetroVibes, vašem spolehlivém průvodci do zlatých časů populární hudby – do doby, kdy riffy byly tvrdé, texty dávaly smysl a mikrofony se nepoužívaly jako dekorace na playbackové vystoupení.
RetroVibes vznikl jako malý vzdor proti záplavě dnešního mainstreamu, kde každý hit zní jako klon toho předchozího a texty by šlo shrnout do třech vět. My věříme, že hudba je víc než algoritmus – je to umění, vášeň a příběh. A právě tyhle příběhy vám chceme vyprávět.
Redakce Retrovibes Nový rok. Noc byla plná petard, ráno plné ticha. Ale víte, že ty největší světelné symfonie u nás psal člověk, který tvořil československý art-rock? Oldřich Veselý totiž nebyl jen legendou Synkop; byl to právě on, kdo dokázal hudebně zarámovat i brněnské ohňostroje. Proto pokaždé, když s prvním lednem utichne silvestrovské veselí, vrací se nám vzpomínka právě na něj – a na hudbu, která v sobě nese mnohem víc než jen prchavý záblesk na obloze.
