Porta – festival řízený „z obýváku“
V polovině padesátých let to s velkými orchestry nevypadalo slavně. Byly drahé, nepraktické a pro část mladého publika představovaly hudbu jejich rodičů – což je v každé generaci téměř smrtelná...
Jsou filmy, které stárnou. A pak jsou filmy, které časem získávají úplně nové významy. Útěk do divočiny (Into the Wild, 2007) patří bezpochyby do té druhé kategorie. Když Sean Penn natočil příběh Christophera McCandlesse, vypadalo to jako čistá, syrová adaptace osudu mladíka, který se rozhodl odmítnout konzumní společnost a hledat absolutní svobodu. Dnes, téměř dvacet let po premiéře, ale snímek působí spíš jako fascinující záznam světa, který definitivně přestal existovat.
Seznamte se s Hallou. Vyrovnaná žena středního věku žije dvojím životem. V tom prvním vede pěvecký sbor, přívětivě zdraví sousedy a čeká na schválení adopce ukrajinského sirotka. V tom druhém se mění ve vysoce organizovanou ekoteroristku, která systematicky odstřihává islandský průmysl od elektřiny a sabotážemi vysokonapěťového vedení „zachraňuje svět“. Nebo alespoň jeho severní, větrnou část.
Guy Ritchie si po letech vzpomněl, jak chutná jeho vlastní kuchyně. Gentlemani (The Gentlemen) je jako návrat do starého dobrého pubu, kde si místo novinek dáváte to, co vám už jednou chutnalo – jen je to teď servírované ve filigránsky broušené sklenici. Znovu se tu kříží absurdní zločiny, nečekaně poetická brutalita a jazyková akrobacie, která by udělala radost i Shakespearovi. Nebo Tarantinovi po dvou pivech.
Když v roce 1990 přišel do kin Tanec s vlky (Dances with Wolves), western byl žánr na odpis. Kovbojové zestárli, revolvery zrezivěly a Hollywood se tvářil, že prérie je dobrá tak leda na turistický plakát. Pak přišel Kevin Costner a rozhodl se, že natočí antiwestern. A že ho natočí velkolepě.
"Ça plane pour moi" je jedním z těch kousků, které vás praští do uší jako blesk z čistého nebe. V roce 1977 se tahle belgická pecka objevila na scéně a způsobila pořádný rozruch. Skladba, kterou proslavil Plastic Bertrand, je esencí punkové energie smíchané s francouzským šarmem a notnou dávkou recese.
Buďme k sobě upřímní: Vánoce jsou pro leckoho hudební peklo. Od poloviny listopadu nás v supermarketech terorizuje Mariah Carey a George Michael se nás snaží přesvědčit, že „Last Christmas“ je stále ještě legální způsob mučení. Pokud už máte z těch rolniček tik v oku, nejste v tom sami. I v redakci Retrovibes jsme měli chuť se letos odstěhovat do jeskyně. Jenže pak jsme otevřeli archivy. A zjistili jsme, že i když vás Vánoce „neberou“, existují nahrávky, které prostě nejde ignorovat.
Je těžké si představit, že něco tak hypnoticky houpavého, co dnes zní jako soundtrack k tropickému drinku s paraplíčkem, bylo původně písní o noční dřině. „Day-O (The Banana Boat Song)“ je dnes synonymem pro pohodové karibské vibrace — jenže pod tou hladinou se skrývá píseň o lidech, kteří celou noc tahali banány do přístavu, a za rozbřesku volali na předáka, že chtějí jít konečně domů.
Vangelis byl přesně ten typ skladatele, ze kterého by pedagogové na konzervatoři dostávali tik do obou víček. Žádné noty, žádné „teď si rozebereme harmonii“, žádné akademické cvičení. Hudba se u něj nedědila z učebnic, ale z nějakého vnitřního zdroje, který zjevně obcházel veškeré oficiální kanály. Vangelis totiž nikdy nepoužíval notový zápis – hudbu slyšel v celku a okamžitě ji přenášel na klávesy. Partitury pro orchestry za něj museli na základě nahrávek přepisovat placení asistenti (tzv. transkripcionisté).“
Hudba 60. let, a zvláště ta spojená s hnutím hippies, byla nesmírně rozmanitá a odrážela bouřlivé společenské a kulturní změny té doby. Charakterizovat ji lze několika klíčovými rysy:
Když se řekne Elvis Presley, mnozí si hned vybaví blýskavé kostýmy, napomádovaný účes pompadour a medový hlas. Ale žádný král se nestal legendou přes noc, a ani Elvis ne. Jeho příběh je spojený s bouřlivými začátky rock and rollu, kdy se hudba stávala něčím víc než jen kulisou – stala se hnutím.