Porta – festival řízený „z obýváku“
Hudba 60. let, a zvláště ta spojená s hnutím hippies, byla nesmírně rozmanitá a odrážela bouřlivé společenské a kulturní změny té doby. Charakterizovat ji lze několika klíčovými rysy:
Jeden z nejstarších nepřetržitě fungujících festivalů u nás. Legenda, o které se píšou knížky a natáčejí dokumenty. Letos se dožívá šedesátky a pozor: v překvapivě dobré kondici! Jak se kočíruje celorepublikový kolos z jednoho obýváku a proč Porta nepotřebuje drahé nákupčí talentů, aby vyprodala Lesní divadlo? Odpovídá její šéfka Anna Roytová.
Některé hudebníky je těžké zaškatulkovat – a proč by to vlastně mělo vadit? J. J. Cale byl ztělesněním nenápadného génia, který spojil blues, country, rock a boogie do nenuceného stylu známého jako "Tulsa sound". A přestože jeho jméno hitparády nezmiňovaly, ovlivnil nespočet hudebníků napříč žánry. Byl mistrem atmosféry, hudebním minimalismem a králem groove, který nepotřeboval okázalá sóla ani exaltované výkřiky.
Pokud chcete pochopit, proč byli Beatles takovým fenoménem, zapomeňte na čísla prodejů desek nebo křik fanoušků – pusťte si Perný den. Richard Lester tu zachytil jejich esenci. Tedy nejen to, jak hráli a zpívali, ale jak existovali. Výsledkem je film, který balancuje mezi dokumentem, komedií a hudební fantazií, a přitom vám jednou rukou míchá koktejl britského humoru a druhou vás praští dávkou nezapomenutelných písní.
Johnny Cash nebyl jen country zpěvák. Byl fenomén. Jeho hudba překračovala hranice žánrů i generací a oslovovala jak milovníky country, tak rockery, bluesmany nebo folkaře. S hlubokým hlasem, nekompromisním přístupem a aurou drsného, ale spravedlivého vypravěče si získal fanoušky po celém světě. A i když jeho kariéra měla své vzestupy i pády, jedno zůstalo jisté – Johnny Cash byl a je ikonou.
Když se v roce 2015 na pražské Broadway objevil muzikál Mýdlový princ, asi bylo všem jasné, že jeho autoři název nevybrali náhodou. Odkazoval na jednu z těch písní, které si prošly slušnou mezinárodní štafetou, takže se dalo spolehnout na to, že si ji lidé stále pamatují. Václav Neckář ji nazpíval v roce 1981, ale ani on rozhodně nebyl první. Takže zpátky proti proudu času – jak se Needles and Pins dostala až sem?
Byly doby, kdy slovo Porta neznamenalo jen festival. Znamenalo komunitu. Znamenalo životní styl. A pro tisíce mladých lidí představovalo něco, co se v tehdejším Československu hledalo jen těžko: prostor ke svobodnému vyjádření – alespoň tak svobodnému, jak to režim dovolil. A to z ní dělalo něco mnohem většího než obyčejnou přehlídku písničkářů a kapel.
Kdyby existovala hudební liga smutných klaunů, Roy Orbison by v ní byl kapitánem, mágem a zároveň tím největším trpitelem. Muž s černými brýlemi, hlasem jako z nebe a životem, který by vydal na tucet country balad. Pojďme se podívat, proč tento "Big O" (jak mu přezdívali kamarádi jako Elvis nebo The Beatles) zůstává králem melancholie i 35 let po své smrti.
Zatímco v divadelním umění jsou kostýmy a masky základem řemesla, populární hudba v tomhle ohledu dlouho držela civilní tvář. Zlom přišel až se jménem Arthur Brown. I když se před ním objevovaly různé výstřelky, on byl první, kdo z vizuálu udělal pohlcující performance. Když v roce 1968 vylezl na pódium s hořící helmou a hřímal: „I am the God of Hellfire!“, odpálil vizuální lavinu.
V dějinách hudebního designu existují obrazy, které přerostly svůj původní účel. Fotografie Paula Simonona, jak v roce 1979 na pódiu newyorského Palladia tříští svou basovou kytaru, je jedním z nich. Dnes ji známe především jako obal alba London Calling skupiny The Clash. Je citována, reinterpretována a analyzována jako vizuální definice punku. Jenže ten snímek nevznikl jako konceptuální grafický projekt. Vznikl jako moment. A právě v tom spočívá síla tvorby britské fotografky Pennie Smith.
Kdo by neznal tuhle melodii, co se vám dostane pod kůži? Píseň "Groovy Kind of Love" má za sebou dlouhou a zajímavou historii. Pojďme se společně podívat, jak se z klasické kompozice stala celosvětový hit.