Herbie Hancock není jen jazzový pianista. Je to hudební kouzelník, který dokázal proměnit klasický klavír v elektrickou bouři, funkové basy v hypnotický groove a celý žánr jazzu v nekonečné...
Nad touhle otázkou nejspíš přemýšlí málokdo, protože za našeho života byly, jsou a nejspíš i budou. A v případě hlubšího zamyšlení a pod dojmem jejich hlučnosti a svítivosti bychom je nejspíš na časové ose umístili do novověku, kdy využití elektřiny takový zážitek umožňovalo. Ale pravda sahá mnohem, mnohem hlouběji.
Rock and roll. Tři slova, která spustila hudební revoluci, jakou svět nikdy předtím neviděl. V 50. letech se tahle explozivní směs černošského rhythm and blues a bělošského country and western zrodila v USA a okamžitě pohltila celý svět. Zvuk, energie a rebelie – to všechno rock 'n' roll přinesl.
Miles Davis. Jméno, které je synonymem pro neustálou hudební proměnu. Zatímco jiní jazzmani si našli svůj styl a drželi se ho celou kariéru, Davis to měl přesně naopak. Jakmile měl pocit, že se něco opakuje, okamžitě otočil kormidlem jinam. Byl jazzovým chameleonem, který si nikdy nenechal svázat ruce vlastní minulostí.
Někteří bluesmani měli drsný život, někteří měli velkou hubu, ale John Lee Hooker měl navíc ještě smysl pro humor. A taky talent mlžit. O svém narození tvrdil pokaždé něco jiného – 1912? 1915? 1917? Kdo ví. A kdyby šlo jen o roky, ale on si i jména vyměňoval jak ponožky. Texas Slim, Delta John, Birmingham Sam, Johnny Williams… Jeden člověk? Nebo konspirace několika bluesmanů v jednom těle?
https://en.wikipedia.org/wiki/John_Lee_Hooker
Možná vás napadne: „Co dělá tenhle popík mezi bluesovými legendami?“ A není to překvapivé – velkou část kariéry strávil Chris Rea v mainstreamových vodách. Hity jako Driving Home for Christmas, On the Beach nebo I Can Hear Your Heartbeat mu přinesly slávu, ale nikdy nezapadl do škatulky typické popové hvězdy. Sám později přiznal, že se v začátcích nechal ovlivňovat nahrávacími společnostmi, protože věřil, že „vědí, co je pro něj nejlepší.“
Kdyby bossa nova měla duši, zpívala by hlasem Joãa Gilberta. A kdyby měla srdce, tepalo by v jeho kytaře. Byl to ten typ umělce, který nikdy nepotřeboval křičet, aby zanechal stopu. Stačilo šepnout do mikrofonu a svět ztichl.
Píseň "Anyone Who Knows What Love Is (Will Understand)" z roku 1964, původně nahraná Irmou Thomas (ve své době známou jako Soul Queen of New Orleans), prošla nečekanou renesancí díky svému opakovanému použití v dystopické antologii Black Mirror.
Michael Mann si s adaptací Cooperova románu poradil po svém. Zapomeňte na literární hloubku nebo historickou přesnost, tohle je film, který klouže po povrchu emocí a vizuálna, ale dělá to zatraceně působivě. Scénář plný klišé? Jistě. Ale když je servírujete s kamerou Dantona C. Jacka, která dělá z americké divočiny takřka hlavního hrdinu příběhu, a přidáte charismatického Daniela Day-Lewise, přestanete řešit, že dialogy občas připomínají školní čtenářský deník.
Když přijde řeč na cenzuru v hudbě, nejspíš si všichni vybavíme socialistické Československo. Ať už šlo o plošné, doživotně míněné zákazy vystupování (např. Marta Kubišová, Plastic People Of the Universe, Psí vojáci), časové nebo regionální omezení (např. Pražský výběr, Blue Effect) anebo projevy "šedé zóny" cenzury, kdy hudebníkům pod různými záminkami rušili koncerty, nepovolovali nahrávání desek či vystupování v televizi, zakazovali texty písniček (Vladimír Mišík, Abraxas, Olympic, Progres 2). Tato poslední, skrytá forma cenzury byla pro umělce velmi frustrující a vytvářela atmosféru nejistoty a strachu. Bylo obtížné definovat, co je "povolené" a co "zakázané", a umělci se tak museli neustále pohybovat na tenkém ledě.
Je těžké si představit, že něco tak hypnoticky houpavého, co dnes zní jako soundtrack k tropickému drinku s paraplíčkem, bylo původně písní o noční dřině. „Day-O (The Banana Boat Song)“ je dnes synonymem pro pohodové karibské vibrace — jenže pod tou hladinou se skrývá píseň o lidech, kteří celou noc tahali banány do přístavu, a za rozbřesku volali na předáka, že chtějí jít konečně domů.
