7. února 1964 přistává na newyorském letišti Pan Am 101. Na palubě jsou Beatles – kapela, která během několika dní odstartuje to, čemu se bude říkat britská invaze. Dveře se otevřou a na schůdcích...
Jeden z nejstarších nepřetržitě fungujících festivalů u nás. Legenda, o které se píšou knížky a natáčejí dokumenty. Letos se dožívá šedesátky a pozor: v překvapivě dobré kondici! Jak se kočíruje celorepublikový kolos z jednoho obýváku a proč Porta nepotřebuje drahé nákupčí talentů, aby vyprodala Lesní divadlo? Odpovídá její šéfka Anna Roytová.
Redakce Retrovibes Bezstarostná jízda (Easy Rider, 1969) není jen „nějaký“ kultovní film o motorkách. Je to náraz do zdi, po kterém už Hollywood nikdy nevypadal stejně. A jedním z hlavních viníků téhle nehody byl… rock’n’roll, který tímto definitivně dospěl v rock.
Redakce Retrovibes CBGB: Kolébka punku (2013)
Randall Miller natočil film o zrodu punku v kultovním newyorském klubu CBGB. A udělal z punku něco, co se dá strávit u večeře. Alan Rickman jako majitel klubu Hilly Kristal je docela fajn, ale chybí mu ta správná dávka cynismu a drzosti. Prostředí klubu je sice věrné, ale chybí mu věrohodně špinavá, nebezpečná atmosféra, která k punku neodmyslitelně patří. A ty komiksové vložky? To jako vážně? To má být jako vtipné? Nebo snad umělecké? Ani jedno nefunguje.
Redakce Retrovibes Když se v českých zemích během protektorátu řeklo "potápky", každý věděl, že se nemluví o vodním ptactvu, ale o mladé subkultuře, která svým stylem, chováním a mluvou provokovala konformní společnost i úřady. Tito mladí rebelové byli pravděpodobně jednou z prvních českých subkultur – a rozhodně stáli za povšimnutí.
Redakce Retrovibes Česká rocková scéna měla a má své hvězdy, to je jasné. Ale vedle nich existuje spousta muzikantů, kteří sice nejsou tolik vidět, ale jejich vliv je obrovský. A Ota Petřina je nepopiratelně příklad druhého případu. Tenhle nenápadný chlapík s kytarou a hustými dlouhými vlasy, které si kdysi v dobách totality odmítl nechat ostříhat (což mu vyneslo zákaz veřejného hraní), byl hnací silou mnoha zásadních desek české hudební scény 70. a 80. let. Nejenže tvořil hudbu, ale jeho texty a aranžmá dávaly skladbám zcela jiný rozměr.
Redakce Retrovibes V červenci 1969 se svět díval nahoru. Raketa Saturn V mířila k Měsíci, televize běžely naplno a technologický optimismus měl své žně. A do toho vychází singl, který začíná slovy „Ground Control to Major Tom…“
Načasování? Devět dní před startem Apollo 11. Marketingový génius by si mnul ruce. Jenže tady žádný promyšlený PR plán nebyl. Spíš intuice a trochu kosmické shody okolností.
Redakce Retrovibes Dneska máme všechno. V kapse nosíme celou historii hudby, od Johanna Sebastiana Bacha po nejnovější synth-pop. Stačí kliknout, a hraje to. Stačí přeskočit, a hraje něco jiného. Nekonečný bufet, kde si můžete nandat všechno – a nakonec stejně odejdete s pocitem, že jste vlastně nic neochutnali. Hojnost z nás udělala přebíravé konzumenty. Z hudby se stal „content“, který protéká ušima jako voda z kohoutku. Je jí dost, je levná a je všude. A právě to je ten problém.
Redakce Retrovibes Píseň "Anyone Who Knows What Love Is (Will Understand)" z roku 1964, původně nahraná Irmou Thomas (ve své době známou jako Soul Queen of New Orleans), prošla nečekanou renesancí díky svému opakovanému použití v dystopické antologii Black Mirror.
Redakce Retrovibes V souvislosti s pojmem mládežnická subkultura padesátých let si většina lidí vybaví nejspíš britské Teddy Boys s jejich extravagantními edwardiánskými kabáty a láskou k rokenrolu. Jenže i za železnou oponou se formovala generace mladých rebelů, kteří chtěli být jiní než jejich rodiče. Československá odpověď na Teddy Boys se jmenovala páskové – parta frajerů, kteří v šedi socialistické každodennosti hledali trochu stylu, volnosti a samozřejmě i dobrodružství.
Redakce Retrovibes Slovo „retro“ v nás většinou spouští bezpečný reflex nostalgie. Představujeme si dobu, kdy svět měl jasnější obrysy, auta připomínala umělecká díla na kolech a hudba měla duši, kterou dnes v digitálním šumu marně hledáme. Je snadné propadnout iluzi, že tehdy bylo „všechno v pořádku“. Jenže ten sluneční jas minulých dekád vrhal i velmi dlouhé a velmi temné stíny. Film Zelená kniha je přesně o tom – o kráse, která bolí, a o pořádcích, u kterých je jedině dobře, že skončily v propadlišti dějin.
