Porta – festival řízený „z obýváku“
Jeden z nejstarších nepřetržitě fungujících festivalů u nás. Legenda, o které se píšou knížky a natáčejí dokumenty. Letos se dožívá šedesátky a pozor: v překvapivě dobré kondici! Jak se kočíruje...
Jeden z nejstarších nepřetržitě fungujících festivalů u nás. Legenda, o které se píšou knížky a natáčejí dokumenty. Letos se dožívá šedesátky a pozor: v překvapivě dobré kondici! Jak se kočíruje...
Kdo sleduje vývoj brněnského Progresu od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, přicházel do Lucerna Music Baru s jistým napětím. Není to tak dlouho, co po smutném odchodu Pavla Pelce převzal basovou kytaru Dalibor Dunovský, a nedávno musel ze zdravotních důvodů kapelu opustit také dlouholetý kytarový pilíř Miloš Morávek. Jeho místo zaujal Tibor Molnár. Dvě zásadní personální změny v poměrně krátké době dokážou zamávat i dobře zaběhnutou kapelou. U Progresu 2 navíc nejde jen o sehranost, ale o hudbu, která stojí na poměrně specifické kombinaci rocku, aranžérské práce a někdy až teatrálního výrazu.
Když se v českých zemích během protektorátu řeklo "potápky", každý věděl, že se nemluví o vodním ptactvu, ale o mladé subkultuře, která svým stylem, chováním a mluvou provokovala konformní společnost i úřady. Tito mladí rebelové byli pravděpodobně jednou z prvních českých subkultur – a rozhodně stáli za povšimnutí.
Zazní-li jméno Otis Redding, většina lidí si vybaví jeho nesmrtelnou "(Sittin’ On) The Dock of the Bay". Ale to by byla jen špička ledovce. Otis nebyl jen zpěvák s neuvěřitelným hlasem – byl to skladatel, showman a hlavně člověk, který pomohl definovat moderní soul. Jeho hudba byla vášnivá, drsná, upřímná a plná emocí, které dokázaly přenést posluchače do úplně jiného světa.
Když Curtis Mayfield v šedesátých letech zpíval s kapelou The Impressions, znělo to jako hedvábí. Tři hlasy v dokonalé harmonii, písničky o naději, lásce a důstojnosti. Soulová elegance, co hladí po duši. Ale uvnitř Curtise už to zdaleka nebylo tak uhlazené. Měl kytaru laděnou do vzpoury a mozek plnej nápadů, které se do elegantních obleků už nevešly.
Na začátku sedmdesátek to bouchlo. Mayfield se osamostatnil, přestal se vyhýbat politice a místo decentních gospelových harmonií začal drhnout funkem, který se odvážil říct všechno nahlas – i to, co lidé nechtěli slyšet. Z Impressions byl najednou impressionist nové éry: sám, svobodný, naštvaný a naprosto hudebně nekompromisní.
Hudební historie je plná momentů, kdy se skladba přetvoří, přearanžuje a dostane novou identitu. Někdy jde o poctu, jindy o otevřenou krádež. A pak jsou případy, které balancují na tenké hranici mezi obojím. Jedním z nich je Oye Como Va, nesmrtelná latinskoamerická hymna, která proslavila Santanu, ale jejíž kořeny sahají mnohem hlouběji.
Michael Mann si s adaptací Cooperova románu poradil po svém. Zapomeňte na literární hloubku nebo historickou přesnost, tohle je film, který klouže po povrchu emocí a vizuálna, ale dělá to zatraceně působivě. Scénář plný klišé? Jistě. Ale když je servírujete s kamerou Dantona C. Jacka, která dělá z americké divočiny takřka hlavního hrdinu příběhu, a přidáte charismatického Daniela Day-Lewise, přestanete řešit, že dialogy občas připomínají školní čtenářský deník.
Když se řekne Willie Nelson, většina lidí si vybaví buď country, nebo trávu. A v obou případech mají pravdu. Ale než začnete přepínat s tím, že „tohle není můj šálek bourbonu“, dejte tomu vousáčovi šanci. Protože Willie není jen další kytarista v klobouku – je to chlap, co přepsal pravidla nashvillské fabriky a místo navoněného popu servíroval muziku s duší. Balil ji do ušmudlaných melodií, hraných na vlastní nástroj jménem Trigger (který by dneska v muzeu byl pečlivě střeženým exponátem), a přitom nikdy nepřestal znít jako někdo, kdo vás pozve na verandu, ne na recepci.
Říká se, že k hraní rock'n'rollu potřebujete tři akordy a pravdu. Oldovi Říhovi ty akordy občas stačí dva a s tou pravdou je to taky složité. Přesto Katapult slaví padesátku v plných sálech. Jak je možné, že kapela, kterou hudební fajnšmekři považují za trest, je pro tisíce lidí náboženstvím?
Co se stane, když se americká balada o čtyřech životech dočká české podoby?
Píseň The Highwaymen, kterou proslavilo kvarteto Nelson–Kristofferson–Jennings–Cash, patří k nejpůsobivějším baladám amerického folku. Každou sloku zpívá jiný muž, ale vypravěč je tentýž: duše, která se znovu a znovu rodí v různých dobách. Loupežník, námořník, stavitel přehrady, pilot hvězdoletu — čtyři životy, čtyři tragické konce, a přesto stále stejná věta: „I’m still alive.“
Slovo „retro“ v nás většinou spouští bezpečný reflex nostalgie. Představujeme si dobu, kdy svět měl jasnější obrysy, auta připomínala umělecká díla na kolech a hudba měla duši, kterou dnes v digitálním šumu marně hledáme. Je snadné propadnout iluzi, že tehdy bylo „všechno v pořádku“. Jenže ten sluneční jas minulých dekád vrhal i velmi dlouhé a velmi temné stíny. Film Zelená kniha je přesně o tom – o kráse, která bolí, a o pořádcích, u kterých je jedině dobře, že skončily v propadlišti dějin.