Některým muzikantům zkrátka nebyli ti nejlepší odborníci v oboru dost dobří 😉 Zatímco většina hvězd se spokojeně odevzdala do rukou renomovaných studií a jen kontrolovala, zda jim to na obalu sluší, Chris...
Slovo „retro“ v nás většinou spouští bezpečný reflex nostalgie. Představujeme si dobu, kdy svět měl jasnější obrysy, auta připomínala umělecká díla na kolech a hudba měla duši, kterou dnes v digitálním šumu marně hledáme. Je snadné propadnout iluzi, že tehdy bylo „všechno v pořádku“. Jenže ten sluneční jas minulých dekád vrhal i velmi dlouhé a velmi temné stíny. Film Zelená kniha je přesně o tom – o kráse, která bolí, a o pořádcích, u kterých je jedině dobře, že skončily v propadlišti dějin.
Když se řekne „bollywoodský film“, většině evropských diváků naskočí v hlavě obrázek extravagantních tanečních čísel, lásky tak silné, že by z ní Ganga tekla pozpátku – a ještě by se u toho červenala, a tříhodinového maratonu emocí, jaké běžný západní snímek servíruje na etapy po pěti letech. Ale P.K. je něco trochu jiného. Nebo spíš – je to všechno výše zmíněné a zároveň něco mnohem víc. Film, který si bez skrupulí střílí z náboženských dogmat, politické manipulace a zároveň z diváků samotných. A přesto je to ohromně lidský příběh, který dokáže dojmout i rozesmát.
V dobách zadrátovaných hranic k nám prosakovaly informace ze Západu jen sporadicky a leckdy jsme si je idealizovali. Drsnější realitu bychom ani neměli s čím porovnat – open air festivaly se u nás, s výjimkou legendární Porty (na kterou v dobách největší slávy dorazilo cca 30 000 lidí), nekonaly. Proto pro nás byl Woodstock synonymem svobodného vyjádření a nekonformní hudby hrané bez překážek.
John Mayall. Jméno, které se stalo synonymem britského blues. Ačkoliv se nikdy neproslavil jako globální hvězda, jeho přínos hudbě je obrovský – nejen jako zpěváka a kytaristy, ale především jako kapelníka a objevitele talentů. Jeho skupinou Bluesbreakers prošly osobnosti, které zásadně ovlivnily rockovou a bluesovou scénu.
Všimli jste si? Slyšíte ji teď v televizi každou chvíli. Allegro vsadilo na city a jejich vánoční příběh o otci a dceři doprovází jedna z nejslavnějších písní historie – Stand By Me (Ben E. King).
Když se řekne Chick Corea, zasvěcení okamžitě vědí – génius kláves, mistr improvizace a chlapík, který si jazz osahal snad ze všech stran. Elektrický jazz-rock, akustické trio, latinské vlivy, avantgarda… Nic pro něj nebylo tabu. Od 60. let až do svého odchodu v roce 2021 byl jednou z klíčových postav jazzu a jeho hra inspirovala generace muzikantů.
Nový rok přinesl ticho tam, kde dřív býval neustálý barevný šum. MTV v Česku definitivně ukončila své hudební vysílání. Zatímco v roce 1981 startovala tato stanice jako revoluce, která s ambicí „Video Killed the Radio Star“ změnila hudební průmysl v nablýskanou výkladní skříň, její tichý odchod z českých obrazovek na konci roku 2025 vyvolal už jen nostalgické pokrčení ramen.
Hra na hlubokomyslnost je oblíbenou disciplínou mnoha rockových sestav, jen u Pink Floyd se však stala přirozenou součástí jejich DNA, nikoliv jen pózou. Tahle kapela nikdy nemusela nic přehrávat, aby působila jako z jiné dimenze. Kdyby se dějiny rocku psaly podle intenzity, s jakou se hudba zabodne do podvědomí, Floydi by byli na titulní straně každé kapitoly.
V souvislosti s pojmem mládežnická subkultura padesátých let si většina lidí vybaví nejspíš britské Teddy Boys s jejich extravagantními edwardiánskými kabáty a láskou k rokenrolu. Jenže i za železnou oponou se formovala generace mladých rebelů, kteří chtěli být jiní než jejich rodiče. Československá odpověď na Teddy Boys se jmenovala páskové – parta frajerů, kteří v šedi socialistické každodennosti hledali trochu stylu, volnosti a samozřejmě i dobrodružství.
Máte rádi životopisné filmy? My jo, pokud tedy nepřizpůsobují realitu režijním záměrům příliš okatě. Takže se pustíme do rozboru filmu Nowhere Boy a slibujeme, že ho rozcupujeme na nitky 😉.
