Joe Cocker: drásavý soul v rockovém hávu
Existují zpěváci, kteří zpívají krásně, a pak jsou tu tací, kteří zpívají pravdivě. Joe Cocker patřil do té druhé kategorie – chlap, který zněl, jako by prošel životem, dýmem, whisky i bolestí, a...
Existují zpěváci, kteří zpívají krásně, a pak jsou tu tací, kteří zpívají pravdivě. Joe Cocker patřil do té druhé kategorie – chlap, který zněl, jako by prošel životem, dýmem, whisky i bolestí, a...
Kdo sleduje vývoj brněnského Progresu od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, přicházel do Lucerna Music Baru s jistým napětím. Není to tak dlouho, co po smutném odchodu Pavla Pelce převzal basovou kytaru Dalibor Dunovský, a nedávno musel ze zdravotních důvodů kapelu opustit také dlouholetý kytarový pilíř Miloš Morávek. Jeho místo zaujal Tibor Molnár. Dvě zásadní personální změny v poměrně krátké době dokážou zamávat i dobře zaběhnutou kapelou. U Progresu 2 navíc nejde jen o sehranost, ale o hudbu, která stojí na poměrně specifické kombinaci rocku, aranžérské práce a někdy až teatrálního výrazu.
Redakce Retrovibes Když v roce 1990 přišel do kin Tanec s vlky (Dances with Wolves), western byl žánr na odpis. Kovbojové zestárli, revolvery zrezivěly a Hollywood se tvářil, že prérie je dobrá tak leda na turistický plakát. Pak přišel Kevin Costner a rozhodl se, že natočí antiwestern. A že ho natočí velkolepě.
Redakce Retrovibes Slyšíte tu břesknou znělku pa-pa-ta-dý-ta...? Ano, to je "In the Mood", nejprofláknutější swingová skladba a proslavil ji právě Glenn Miller.
Tento americký kapelník, trombonista a skladatel dokázal v éře big bandů něco, co si většina jeho současníků mohla jen přát – stvořil vlastní zvuk, který doslova definoval zlaté roky swingu.
Redakce Retrovibes Existují osobnosti, které se v dějinách hudby objeví přesně v ten okamžik, kdy je svět potřebuje. A pak jsou osobnosti, které se objevují dokonce dřív, než svět vůbec stihne pochopit, že je potřebuje. Pete Seeger patřil k těm druhým.
Redakce Retrovibes V dějinách hudebního designu existují obrazy, které přerostly svůj původní účel. Fotografie Paula Simonona, jak v roce 1979 na pódiu newyorského Palladia tříští svou basovou kytaru, je jedním z nich. Dnes ji známe především jako obal alba London Calling skupiny The Clash. Je citována, reinterpretována a analyzována jako vizuální definice punku. Jenže ten snímek nevznikl jako konceptuální grafický projekt. Vznikl jako moment. A právě v tom spočívá síla tvorby britské fotografky Pennie Smith.
Redakce Retrovibes Chris Rea, britský písničkář s nezaměnitelným chraplákem a vášní pro slide kytaru, v albu Santo Spirito Blues opět staví mosty mezi bluesovou tradicí a svou vlastní melancholickou introspektivností. Tentokrát přidává další vrstvu – balanc mezi meditací a dramatem – přičemž se zdá, že jeho hudba se stále více propadá do osobního světa, kde se blues mísí s touhou po transcendentnu.
Redakce Retrovibes Žádné bačkory a klid, ale pořádně sešlápnutý plyn! Jaroslav „Olin“ Nejezchleba dnes v Malostranské besedě rozjíždí oslavu svých narozenin a název akce „Olin 66“ mluví za vše. Stejně jako slavná americká dálnice, i Olinova cesta českou hudbou je plná ikonických zastávek, nečekaných odboček a neuvěřitelné energie.
Redakce Retrovibes Říká se, že hudbu tvoří tóny, ale každý, kdo někdy v rukou držel vinylovou desku, ví, že to není úplná pravda. Hudba má i svou hmatatelnou a vizuální podobu. Je to ten moment, kdy v obchodě listujete v regálech a najednou se zastavíte, protože vás "něco" praští do očí. Ještě jste neslyšeli ani takt, ale už víte, jestli vás čeká cesta do vesmíru, temná deprese, nebo nespoutaná jízda.
Redakce Retrovibes Všichni mluví o tom, jak rock převzal jazzovou svobodu. Ale v 70. letech se pár jazzmanů rozhodlo udělat přesný opak: vzít si zpátky groove, decibely a elektriku. A vzniklo něco, co se jmenovalo Weather Report. Když jste jejich první desku pustili rodičům, mysleli si, že rádio ruší bouřka. A když jste jim pustili Heavy Weather, začali se ptát, jestli to ještě je jazz, nebo už disco pro hudebníky s doktorátem.
Redakce Retrovibes Pokud se někdo rozhodne sestrojit ultimátní filmový vehikl pro oslavu černošské hudby, potřebuje tři věci: dvě absolutně nevhodné hlavní postavy, solidní dávku absurdity a seznam účinkujících, ze kterého si sedne na zadek i encyklopedie blues. A přesně tohle v roce 1980 doručili John Landis, Dan Aykroyd a John Belushi ve filmu Bratři Bluesovi (The Blues Brothers) – kultovní jízdu, která navenek působí jako crazy komedie, ale pod povrchem je ryzí pocta americké hudební tradici.
