Žádné bačkory a klid, ale pořádně sešlápnutý plyn! Jaroslav „Olin“ Nejezchleba dnes v Malostranské besedě rozjíždí oslavu svých narozenin a název akce „Olin 66“ mluví za vše. Stejně jako slavná...
Jsou filmy, které stárnou. A pak jsou filmy, které časem získávají úplně nové významy. Útěk do divočiny (Into the Wild, 2007) patří bezpochyby do té druhé kategorie. Když Sean Penn natočil příběh Christophera McCandlesse, vypadalo to jako čistá, syrová adaptace osudu mladíka, který se rozhodl odmítnout konzumní společnost a hledat absolutní svobodu. Dnes, téměř dvacet let po premiéře, ale snímek působí spíš jako fascinující záznam světa, který definitivně přestal existovat.
Redakce Retrovibes Píseň „Oh Happy Day“ je bezesporu jednou z nejznámějších gospelových skladeb všech dob. Její energické provedení, silné vokály a nakažlivá radost oslovily miliony posluchačů po celém světě. Ale víte, že její kořeny sahají až do 18. století?
Redakce Retrovibes Nedávno jsme tady psali o festivalu Porta. Pojďme se teď podívat na jiný festival okrajového žánru – totiž jazzu. Pro začátek si neodpustíme trochu srovnání. Zatímco se totiž český folk v posledních dvou dekádách neuroticky zavinul do sebe (čest výjimkám), jazz má od svého zrodu v DNA zakódovanou změnu a hbitě fúzuje se vším, co včas neuteče :-) Toho (a taky hladu české jazzové komunity) využili organizátoři festivalu "Mladí ladí jazz".
Redakce Retrovibes Když se řekne Willie Nelson, většina lidí si vybaví buď country, nebo trávu. A v obou případech mají pravdu. Ale než začnete přepínat s tím, že „tohle není můj šálek bourbonu“, dejte tomu vousáčovi šanci. Protože Willie není jen další kytarista v klobouku – je to chlap, co přepsal pravidla nashvillské fabriky a místo navoněného popu servíroval muziku s duší. Balil ji do ušmudlaných melodií, hraných na vlastní nástroj jménem Trigger (který by dneska v muzeu byl pečlivě střeženým exponátem), a přitom nikdy nepřestal znít jako někdo, kdo vás pozve na verandu, ne na recepci.
Redakce Retrovibes Žádné bačkory a klid, ale pořádně sešlápnutý plyn! Jaroslav „Olin“ Nejezchleba dnes v Malostranské besedě rozjíždí oslavu svých narozenin a název akce „Olin 66“ mluví za vše. Stejně jako slavná americká dálnice, i Olinova cesta českou hudbou je plná ikonických zastávek, nečekaných odboček a neuvěřitelné energie.
Redakce Retrovibes Když se řekne Chick Corea, zasvěcení okamžitě vědí – génius kláves, mistr improvizace a chlapík, který si jazz osahal snad ze všech stran. Elektrický jazz-rock, akustické trio, latinské vlivy, avantgarda… Nic pro něj nebylo tabu. Od 60. let až do svého odchodu v roce 2021 byl jednou z klíčových postav jazzu a jeho hra inspirovala generace muzikantů.
Redakce Retrovibes Bob Dylan, vlastním jménem Robert Allen Zimmerman, je americký písničkář, básník a umělec, který se stal jednou z nejvlivnějších postav populární hudby 20. století. Jeho kariéra, trvající více než pět desetiletí, je plná hudebních experimentů, textové hloubky a neustálého vývoje. A jeho hlas? Jedněmi oslavovaný jako autentický a syrový, druhými zatracovaný jako "vrzavý" nebo "zchátralý". Ale právě tenhle kontrast je součástí jeho legendy.
Redakce Retrovibes Vyprávět děj Atlasu mraků je podobně marné jako vysvětlovat jazzovým puristům, proč někdo poslouchá Franka Zappu. Oficiálně tu máme šest samostatných linií, každou v jiném čase, na jiném kontinentu a v jiném žánru. Lodní deník z 19. století. Intriky vydavatelů a muzikantů ve třicátých letech. Konspirační thriller ze sedmdesátých let. Satirická groteska o stařících v britském domově důchodců. Dystopický sci-fi příběh klonované dívky z budoucnosti. A nakonec postapokalyptické drama o kmeni, který po pádu civilizace znovu objevuje řeč i víru.
Redakce Retrovibes Hudební historie je plná momentů, kdy se skladba přetvoří, přearanžuje a dostane novou identitu. Někdy jde o poctu, jindy o otevřenou krádež. A pak jsou případy, které balancují na tenké hranici mezi obojím. Jedním z nich je Oye Como Va, nesmrtelná latinskoamerická hymna, která proslavila Santanu, ale jejíž kořeny sahají mnohem hlouběji.
Redakce Retrovibes Tenhle vizuální výbuch přesně odpovídá tomu, co se dalo čekat, když britští progrockoví perfekcionisté přetavili své sebestředné album do filmu: přetéká symbolikou, která občas působí přehnaně (zdi, kladiva, fašisté – všechno tam je), ale zároveň vás nenechá vydechnout. Alan Parker svou režií dokazuje, že dokáže posunout emocionální intenzitu alba ještě dál – což je na jednu stranu působivé, na druhou stranu si ale může divák připadat, že dostává do obličeje brokovnicí nabitou úzkostí Rogera Waterse.
