Rok kytarových mágů i jazzové rebelie: Na co vyrazit v roce 2026?
Zatímco v Americe se rodily hudební klany pod bičem ambiciózních otců, u nás jsme měli maximálně Klapzubovu jedenáctku. A i ta byla vymyšlená. Realita československého rodinného „showbyznysu“ končila většinou u sourozeneckých dvojic – protože nacpat šest dětí, bicí a aparaturu do Škody 100 by nezvládl ani ten nejmotivovanější manažer s pionýrským zápalem.
„Like a Rolling Stone“ není jen písnička, je to kulturní manifest. Její cesta od Dylanova hotelového rukopisu až po cover verze od Hendrixe, Marleyho nebo Bowieho připomíná evoluci mýtu, který se neustále přepisuje.
Textařina je vždycky tvrdé řemeslo. A když dojde na překlady ze světových hitů, stává se z ní doslova hlavolam: jak zachovat frázování, rytmus a přízvuky, a přitom nevyměnit smysl písně za prázdnou slovní gymnastiku? Českým textařům tak často nezbývalo než balancovat mezi věrností originálu a vlastní invencí. Ukázkovým příkladem je česká verze Dylanovy legendární skladby Like a Rolling Stone, která se u nás proměnila v písničku „Jako solnej sloup“.
V diskusích o české pop-music se často objevuje argument, že „naši zpěváci jen vykrádali zahraniční hity“. Podobné poznámky ale míří úplně vedle. Popová hudba odjakživa stojí na spolupráci autorů a interpretů. Někdo má dar psát písně, jiný je dovede prožít na pódiu nebo ve studiu. A mezi těmito rolemi se často prolínají i covery – už jednou nahraná skladba může v jiné podobě získat nový život. Není to krádež, ale spíš druhé (a někdy i silnější) narození. A právě to je příběh písně Nothing Compares 2 U.
Claude Berri v polovině 80. let převedl na filmové plátno román Marcela Pagnola (L’Eau des collines – česky Živá voda). Z knižní kroniky vesnice udělal dvoudílný film (Jean od Floretty a Manon od pramene), který televize s oblibou reprízuje jako „venkovskou ságu“. Jenže kdo čeká kýč s levandulí, dostane místo toho pomalu utahovanou oprátku.
Vyprávět děj Atlasu mraků je podobně marné jako vysvětlovat jazzovým puristům, proč někdo poslouchá Franka Zappu. Oficiálně tu máme šest samostatných linií, každou v jiném čase, na jiném kontinentu a v jiném žánru. Lodní deník z 19. století. Intriky vydavatelů a muzikantů ve třicátých letech. Konspirační thriller ze sedmdesátých let. Satirická groteska o stařících v britském domově důchodců. Dystopický sci-fi příběh klonované dívky z budoucnosti. A nakonec postapokalyptické drama o kmeni, který po pádu civilizace znovu objevuje řeč i víru.
Frajer Luke není obyčejný vězeňský film. Tohle je podobenství o svobodě, odporu a o tom, že někteří lidé se prostě nedají zlomit – ani když jim vezmete všechno. A pokud ano, raději zvolí smrt, než aby se podvolili. Paul Newman v roli Lukea tu podává výkon, který nelze popsat jinak než ikonický. V očích má klid, úsměv má jako z plakátu, ale pod tou uvolněnou fasádou je to člověk, který už dávno něco ztratil – a zbytek se mu systém snaží vzít silou.
Zapomeňte na školní výklady katechismu. Kevin Smith v roce 1999 vytáhl z rukávu film, který se s náboženstvím nemazlí – a právě tím mu vzdává největší poctu. Dogma je jako rozhovor s opilým kazatelem v zadní části baru: drzý, sarkastický, ale zatraceně trefný. A když vás přestane bavit, nastoupí Alanis Morissette jako Bůh – protože proč by ne?
Zapomeňte na chvíli na politiku! Film, o kterém bude řeč, je tak apolitický, že víc už to snad nejde. V zasněžené, pohádkově nasvícené Moskvě se totiž objeví anděl. A ne ledajaký – má podobu lehce zmateného mladíka, který se chová jako nadšený turista na objevné cestě nejen městem, ale i lidskými dušemi. „Můj přítel anděl“ (přesněji Moj pareň – Angel, 2012) není žádné filmové zjevení, ale pokud hledáte něco, co vám vykouzlí úsměv na rtech a nevypne mozek úplně, jste na správné adrese.
Instantní deprese na dobrou noc. Doporučuje 11 z 10 psychiatrů.
Tímto komentářem z ČSFD by se dal lakonicky shrnout seriál Černobyl (2019), pětidílná minisérie z produkce HBO a Sky, která si bez zbytečné stylizace, zato s chirurgickou přesností a podprahovým děsem podmanila miliony diváků. Téma jaderné katastrofy není zrovna typický večerníček – přesto se k němu řada z nás vrací opakovaně. Ne snad z masochismu, ale protože máloco nás v posledních letech na obrazovce zasáhlo s takovou intenzitou a upřímností.